Strankelland Každý si může vymyslet vlastní zákony a jimi se pak řídit, proč všichni lidé jen přijmou to, co řekli jiní a jim cizí dříve? Jako stádo nemyslících se řídíme tím, co pro nás určili jiní, nikoho nenapadne se ptát, proč na souhlas se kývá hlavou, proč při nesouhlasu se hlavou kroutí a proč je židle od toho, aby se na ní sedělo. Nikdo se neptá, proč si místo toho raději nepřibít na chodidlo hřebem bílé kolečko a sedat na hromady melounových slupek. Každý si pod sprostým slovem představí hovno, prdel, krávu; což to nejsou věci stejně přirozené jako stromy a růže? Zkus žít chvíli podle jiných zákonů, jistě to bude stát za to. Konrád Zemlýna byl unaven. Byl na své pouti už velmi dlouho a dosud stále jen kráčel kraji, kde vše vypadalo stejně, jako u něho doma. Vydal se do světa s tím, že najde a spatří věci pro všechny dosud zcela nepředstavitelné, ale jeho pouť dosud ani náznakem nesplnila svůj úkol a cíl. Právě dnes byl na cestě již třetí měsíc a začínal už pomýšlet na návrat, když najednou les před ním skončil a před jeho zraky se rozprostřela poušť, jakou dosud nikdo neviděl. Písek na ní byl docela oranžový a jen nepatrně se jeho barva měnila v dáli, kde se zvedaly mírné kopečky a pahorky. Mohly to ale být i vysoké hory, protože se nedala odhadnout vzdálenost mezi nimi a místem, kde Konrád stál. Trochu se mu točila hlava, protože poušť vypadala docela rovně a ploše, jako by snad planeta Země nebyla koule, ale nekonečná deska. Nikdy dosud neviděl Konrád Zemlýna něco tak rozlehlého, vždyť na obzoru bylo vše již tak drobné, že se vymykalo schopnostem lidského oka rozeznat nějakou jednotlivost. Ta nekonečná rovina naplnila Konráda zadostiučiněním, protože mu bylo jasné, že teď konečně vidí něco, co dosud nikdo neviděl. Zároveň ho ta poušť, která nekončila vůbec a táhla se stále rovně dál a dál, začala silně přitahovat. Cítil, jak jej cosi táhne mezi malé nánosy oranžového písku, a nedokázal tomu odolat. Jeho radost z objevení něčeho dosud neznámého však z něho brzy vyprchala. Asi po hodině cesty pouští totiž rozeznal daleko před sebou stát osamoceně lidské stavení. Musil jít ještě dlouho, aby se mu přiblížil natolik, že byl již schopen si je prohlédnout, a jeho zklamání vystřídal údiv. Byla to zeleně natřená budka, asi taková, jakou mají strážní na hranicích. Vedle ní byla upevněna závora, která by snad měla nějaký smysl, kdyby byla ležela přes cestu, ale zde uprostřed pouště působila nezvykle a skoro komicky. Vedle závory byla do země zaražena tyč s cedulí tohoto znění: "Strankelland." Konrád se chvíli rozmýšlel, zda má jít dále, pak si dodal odvahy a směle vykročil k budce a závoře. "Stůj!" zavolal nějaký hlas a z budky se vyklonila hlava muže ve vysoké žluté čepici se zlatou bambulkou a stříbrnými krajkami. Konrád se prudce zastavil a protřel si několikrát oči pěstmi. Obraz však nezmizel, muž z budky dál hleděl na Konráda a ptal se jej již laskavěji: "Nu co koukáš, neviděls ještě nikdy hranici?" "I viděl," odpověděl Zemlýna, kroutě svojí hlavou, "ale ne takovou, jako je tato. Jaký má smysl stavět závoru vprostřed pouště, když je snadné ji obejít?" "Ani ty sám jsi ji neobešel," řekl voják Zemlýnovi a ten kývl hlavou. Pak přistoupil blíže a hleděl na závoru, která byla kromě zelené barvy natřena i tyrkysem. Muž, který byl tam vojákem a hlídal hranici, vystoupil ven z budky a udělal několik kroků k Zemlýnovi. Ten před ním uskočil v náhlém strachu a jeho tvář se naráz zalila červení, rozpaky stěží jen zakrýval. Voják měl na sobě žlutý kabátec s červenými knoflíky, zlatě vyšívaný a s oranžovými výložkami na ramenou. Kromě kabátce ale neměl na svém těle žádný oděv, jeho nohy stály bosé v horkém písku a kůže na nich byla popraskaná. Nejvíce však Konráda zarazilo, že voják neměl ničím ani trochu překryto své přirození a že mu jeho pyj volně visel mezi třásněmi kabátce. Zdálo se, že i voják je Konrádem udiven. Hleděl nedůvěřivě na jeho kalhoty, řka opovržlivě a panovačně: "Tak co, larku, co tu hledáš?" Zemlýna se polekal té změny ve vojákově hlase a bylo mu jasné, že její příčinou je jeho oděv, který předtím byl vojákovi zakryt závěsem na závoře. "Jmenuji se Konrád Zemlýna," představil se Konrád Zemlýna. "Plácáš nesmysly," vyjel naň voják a ukázal rukou na budku, "pojď se mnou a nemluv, pokud nejsi tázán." Konrád pokrčil rameny a následoval vojáka do budky. Uvnitř byla vymalována stejnou žlutí, jaká tvořila vojákovu uniformu, a přestože se zvenku zdála malá, bylo uvnitř poměrně dost místa a sedělo v ní několik lidí na hromadách melounových slupek. Všichni měli na sobě žluté oděvy, až tedy na jednoho muže a ženu, kteří seděli v místnosti docela nazí. Nikdo z přítomných kromě Konráda neměl na sobě kalhoty, jen jeden muž měl na jedné noze nad kolenem uvázán žlutý hadřík. "Podívejte se na něho," řekl voják, otáčeje Konrádem tak, aby si jej mohli všichni dobře prohlédnout, "takového larka jste jistě ještě neviděli." Nahá žena zvedla nohu do výše směrem k vojákovi a Konrád se na ni podíval. Nepocítil však žádné vzrušení, spíše pocit hnusu nad vysoko zdviženou nohou. Už chtěl se odvrátit, když si všiml na chodidle bílého kolečka, které asi chtěla tím gestem žena vojákovi ukázat. Kolečko bylo připevněno k noze jakýmisi hřeby a žena o ně zřejmě velmi pečovala, protože bylo proti chodidlu čistě umyté a ostře kontrastovalo s celým vzhledem té ženy, která byla velmi hubená, až skoro by se dalo říci, že byla vychrtlá. Když pokládala nohu zpět na zem, uvědomil si Zemlýna s hrůzou, že naň hledí žádostivě a lačně a že i druhá žena s žlutou čelenkou, která byla snad ještě hubenější než nahá, i když měla mnohem větší ňadra, na něj vrhá hladový pohled. "Jsi lark," řekla nahá, "a musíš nás tedy všechny poslouchat. Zdalipak tušíš, jaký bude první tvůj úkol?" "Tuším," zachvěl se Konrád odporem. Rozhlédl se po ostatních mužích, zda snad některý něco nepronese, ale oni jen s úsměvem čekali, co se bude dít. "Řekněte mi alespoň, jak se jmenujete, kdo jste," poprosil Konrád. "Jsme lidé, copak jsi to sám nepoznal?" řekl nahý muž. "To jsem jistě poznal," řekl Zemlýna, "ale jaká jsou vaše jména?" "Jaká jména?" zeptal se muž a kroutil hlavou udiveně. "Copak vy nemáte žádná jména, jako já se jmenuji Konrád Zemlýna, má sestra se jmenuje Ester a můj..." "Mlč," přerušil jej muž, "chtěl bys dávat jméno každé věci zvlášť? Víš, jak dlouho by trvalo, než bys pojmenoval všechna zrnka písku tady v poušti? Nikdy bys to nedokázal, protože poušť nikde nekončí, jde stále dál až tam, kde není nic jiného než ona. Jsi hloupý lark a nic víc." S těmi slovy zvedl do výšky jednu nohu a Konrád spatřil již méně udiven černé kolečko na mužově chodidle. Jeden z hřebů nebyl asi dost čistý a v místě, kde uchycoval kruh na noze, se rána zanítila a silně hnisala. Zemlýna pochopil, že kruhů se používá ke komunikaci, zdálo se mu dokonce, že chápe jejich smysl. Neodvážil se ale zeptat, zda bílý je znamením spokojenosti a černý jeho opakem. Byl přeci jen lark a neměl právo mluvit, když se ho někdo neptal. Dosti na tom, že ho nechali prve mluvit, mohli ho klidně zabít, že porušil jejich zákon. "Odkud jsi, larku?" zeptala se hubenější žena s čelenkou. "Přicházím z kraje, kde platí jiné zákony, než zde," řekl lark s jemnou úklonou. Úklona vyvolala v přítomných smích a radost, nikdy totiž nic podobného neviděli. Také jeho odpověď je udivila, nedovedli si představit, že jinde mohou platit jiné zákony. "Jaké zákony u vás platí, larku?" zeptala se nahá žena a pokynula mu, aby k ní přistoupil. Konrád váhavě učinil několik kroků a zastavil se jen kus před nahou ženou. "U nás chodí všichni lidé oblečeni jako já," řekl lark. "Lžeš," řekl starý muž, který v rohu krmil svůj úd chlebem a sýrem jako nějakého živočicha, "to by pak byla země larků, kde by nikdo nikoho neposlouchal a nikdo nikomu nerozkazoval." "U nás se nehodnotí postavení podle toho, jak málo jsou lidé oblečeni," řekl lark, povzdychl si při té vzpomínce a smutně pokračoval, "u nás není poušť a horko, u nás je příjemně a všude rostou stromy..." "Cos to řekl?" zakřičel nahý muž a vztyčil se. Jeho obličej byl náhle fialový vzteky a stejně jako všichni ostatní zlostně zdvihal k larkovi nohu s černým kolem. "Mluvím pravdu," bránil se lark. "Použil jsi slovo, které se nesmí vyslovit, hlupáku," říkal muž, "za trest ještě dnes opustíš Strankelland." Konrádovi se ulevilo, že tam zůstane jen jeden den, v místnosti se nevětralo a vůbec nikdo z ní nevycházel ven, takže se tam nedalo skoro dýchat a byl tam ukrutný puch. "Nejdřív ale," řekla hubenější žena s čelenkou, "vyhovíš mému rozkazu." Konrád jen pokrčil rameny a čekal. "Nesmíš ale už jmenovat ty věci, co rostou tam u vás," řekla sladce ta žena a vzala ho za ruku, "je to hnusné." Pak si jej přivinula k sobě a začala ho svlékat z kalhot. To se však nelíbilo nahé ženě a vztekle vpadla mezi ně. Lark zíral bez kalhot na dvě ženy, jak se perou, koušou, trhají si vlasy a chlupy a křičí na sebe slova: "Ty strome, ty růže," a podobně. Jejich souboj netrval dlouho, žena s čelenkou byla obratnější a druhou ženu brzy položila na záda a rukou jí zajela pod zadek. Prováděla tam pak nějaké pohyby, ale ty již zůstaly ukryty pod hubeným tělem ležící ženy. "Zvítězilas," řekla poražená udýchaně, "budu tedy jen přihlížet." Vítězka se vrhla ke Konrádovi a laskala jej se slovy: "Teď jsi můj, larku, ty slize a rosole, můj hořký hlene," a podobně. Její hubené dlouhé prsty klouzaly po jeho těle a žena vyluzovala podivný táhlý zvuk. Zemlýna si všiml, že všichni ostatní zanechali svých činností a shlukli se kolem nich se zájmem. Žena s čelenkou plivla na larkovo koleno a s rozkoší se jala otírat svůj klín o to špinavé místo, přičemž ostatní náhle začali zpívat táhlou a ponurou píseň. Voják, který Zemlýnu přivedl, poodešel stranou a dal se do tance, štípaje se do očních víček a jazyka. Konrád upadl do mdlob. Když se probral, ležel nahý uprostřed zasněžené pláně. Byla mu veliká zima a chvěl se po celém těle. Chtěl vstát, ale jeho nohy vypověděly službu. Musil se plazit po rukou, zanechávaje za sebou ve sněhu hlubokou stopu. Vítr se stále zrychloval a sníh padal ve velkých chuchvalcích, jako by padaly sněhové koule. "Je čas," pravil hluboký hlas a Konrád padl do sněhu, protože již nemohl dále. Krutý mráz chvíli zápolil s jeho tělem, ale již za několik málo minut byl Zemlýna mrtev, zasněžen a zapomenut uprostřed sněhové pláně, jen pár metrů od saní, které táhlo spřežení dvaceti šesti psů a ve kterých seděl šedivý muž s dlouhým rovným nosem. 5. února '92 za nemoci Created by Coyot since 1996 Last updated at 11th December 1997 Back to main page Send me your comments