Fialín V době své dovolené navštívil Ralph přítele Elliho v jeho letním sídle. Byl to neveliký letohrádek na jihu země, měl jen dvě poschodí a v tom prvním byla hala, prostorná jídelna, záchod s koupelnou, kuchyně a soukromá jídelna, ve které jedl Elli, když nechtěl jíst v jídelně prostorné. Druhé patro pak tvořila Elliho komnata, pokoje pro hosty, modlitebna a salónek s klavírem a s francouzským oknem, které vedlo na balkón. Kolem letohrádku rozprostírala se zahrada ovocných stromů a keřů, kterých plody zahradník každé odpůldne sbíral pečlivě a nosil do stříbrných misek v prostorné jídelně. Za nevysokým plotem zahrady sídlilo služebnictvo v malých domcích i se svými dětmi, ale většinou děti se toulaly přilehlými lesy a jejich rodiče hned, jak jim služba skončila, odcházeli do hospody ve městečku za vrchem Kornhornem, kde seděli hluboko do noci. Mladí pánové Ralph a Elli seznámili se na studiích v Praze. Ralph byl synem významného obchodníka, který svou činností nashromáždil velké jmění a probojoval tak se do nejvyšší vrstvy společnosti. Elli byl blízkým příbuzným hraběte z Einlargenu, předsedy Rady Kruhu Říše, který neměl žádného potomka a jeho titul přejít měl na Elliho. Ralph byl vyšší, černých vlasů, šedohnědých očí a měl nos podivně v obličeji pootočený. Elli naopak měl vlasy světle hnědé, nižší postavu a obličej bez jediné vady, proto také kolovaly podivné pověsti o jeho milostných pletkách se slečnami a ženami všeho postavení, protože jeho obličej zalíbil se každé na první hned pohled. Oni dva tedy setkali se v sídle Elliho, jak jsem jej dříve již popsal. V letohrádku ubytoval se Ralph do pokoje pro hosty vedle modlitebny a Elli se přestěhoval za ním, aby jejich zábava mohla pokračovat i v noci, kdy vedli mezi sebou dlouhé hovory o tom, co udělali přes den. Ve dne totiž chodili po okolí dalekém i blízkém, žertovali s děvčaty a diskutovali převážně o politice. Po jednom zvláště rušném dnu okolo půli noci dostal náhle Elli žertovný nápad: "Poslyš, Ralphi, mám nápad. Což kdybychom šli teď v hodině duchů do zahrady a natrhali si tam nějaké ovoce?" Ralphovi nejdříve ten nápad se zalíbil, pak ale vyvstaly v jeho hlavě pochybnosti. Proč zdůraznil Elli právě tu hodinu duchů? Ralph trochu se zachvěl, ucítiv náhle celou váhu noci na svém těle. Prozkoumal si Elliho podrobněji, než kdy jindy si jej prohlížel, teď zazdálo se mu, že vlastně Elli má pleť nepřirozeně bledou. Zároveň uvědomil si Elliho nechuť k česneku a také jeho zuby si uvědomil a cítil náhle docela jistě, že Elli je upír. Proč ho tedy ale nezakousl dříve někdy, mnoho již nocí spali vedle sebe, ničeho netušíce... Snad proto, že teprve tohoto dne je měsíc v úplňku? Je však vůbec měsíc v úplňku? Ralph několikrát suše polkl a vyhlédl opatrně z okna. Zahrada plná stínů hleděla do okna na Ralpha nepřívětivě sice, ale zcela tmavá a bez světla. Úplněk nebyl. Jsa opět vesel, vyšel Ralph za Ellim do zahrady. Mocná vůně stromů, keřů a trávy ovanula je a oni dlouho jen stáli a těšili se z noci. Potom Elli hbitě přeběhl ku keři jakýchsi plodů a trhal je a žvýkal, volaje: "To je ono, toto vždy jsem si přál!" Rozpačitě zprvu, brzy však již také citově silně rozrušen, dal se Ralph do běhání mezi rostlinami a živil se jejich plody. Bylo pak slyšet již jen tiché kroky zahradou, slabý praskot ohýbaných větví a mlaskání dvou přátel. Zrovna když pochutnávali si Elli a Ralph na srstce, uslyšeli od domku zahradníkova dětské hlasy: "Někdo je na pánově zahradě," pravil prvý. "Toto je starší zahradníkův syn," zašeptal Elli, "jmenuje se Albert a je mu šest let." "To budou zloději," zauvažoval druhý hlas. "To je druhý syn zahradníkův. Teď nedávno byly mu čtyři roky," Elli poznal i jej. "Víš co?" zeptal se Albert. "Schválně, co vymyslí," šeptal Ralph. "Nevím," odvětil Albertovi jeho bratr. "Jmenuje se Arnošt," dodal Elli potichu. "Přines to, jak má otec pověšeno vedle kamen," přikázal Albert. "Ano," řekl Arnošt. "Co to asi bude?" pravil Ralph. "Pospěš si, ať neutekou!" volal Albert. "Nevím," zašeptal Elli. Jistě však již tušil. "Tady to je," ozval se trochu zadýchaně Arnošt, když se vrátil. Pak ozvalo se cvaknutí a oba dva, Ralph i Elli, pochopili a padli na zem tvářemi k ní. Albert vystřelil z brokovnice nazdařbůh směrem do zahrady. Broky proletěly Ralphovi a Ellimu nad hlavami. "U rezavé kotvy," zaklel Elli skrze sevřené zuby. "Zahradník si sedí v hospodě u truňku a přijde jistě až se svítáním. Co uděláme?" Ralph neodvětil nic, jen blíže se přimkl k zemi a trochu se chvěl. Druhá a třetí dávka šly zcela jinam, čtvrtá však opět mířila do míst, kde oba leželi. Ralph pocítil strašnou bolest na mnoha místech těla, všechno se s ním zatočilo a on těžce vydechl. Slyšel Arnošta a Alberta, jak přelézají branku do zahrady a s brokovnicí v ruce procházejí mezi keři, Arnoštovi u pasu chřestila patrontaška, sahající mu od ramene až ke kotníkům. Nad Ralphovým tělem se zastavili a jeden z nich řekl: "Je smrtelně raněn. Dám mu tedy ránu z milosti." Pak nabil, položil hlaveň ku hlavě Ralphovi a stiskl spoušť, s pocitem zvuku výstřelu upadl Ralph do mrákot a stavů smrtelných. Probral se brzy ráno, kdy probudil ho zpěv ptáků. Elli stál nad ním a usmíval se: "Copak se to s tebou stalo, Ralphi? Když popáté ti chlapci vystřelili, zavolal jsem na ně a poslal je spat. Tebe našel jsem spícího v keři rybízu, jak jen vůbec mohl jsi při takové legraci usnout, prosím tě?" "Usnout?" Ralph se zvedl a prohlédl si své tělo pod oblečením. Nebyl postřelen na jediném místě, po noční smrti zůstaly jen hrůzné vzpomínky. Že by se mu to vskutku zdálo, že by snad opravdu usnul při čtvrté ráně? Asi ano. Ale možná ne. Třeba teď je už po smrti, byl zastřelen, a toto je jen uvítací ceremoniál před vstupem... do nebe? Do pekla? "Snídaně," řekl ještě Elli, stoje již v dveřích, "je připravena. Pojď." Pomalu Ralph se zvedl z lože, přehodil přes sebe župan a vyšel za Ellim ke schodům do jídelny. Když stál ve dveřích, jednou ještě podíval se na postel, kde spal, zda nenajde tam odpověď na otázku, co vlastně v noci se dělo. A opět se udělalo mu zle, neboť uviděl, že dříve bílá postel nyní na mnoha místech zabarvena je krví, ne všude ještě sraženou. V krvavých peřinách leželo i několik broků, potom Ralph zavřel své oči a padal ze schodů do jídelny, hlasitě narážeje na dřevem obložené stěny. Elli vyskočil od stolu a udiven hleděl na Ralpha, který dopadl těžce na podlahu pod schody. Než stačil Elli něco říci, tak se Ralph postavil, oprášil si umazané šaty a vykročil směrem ke stolu. Tam sedl si na své oblíbené místo a jal se chroupat kaviár s chlebem. Elli tedy se vrátil ke stolu a také dal se do jídla. Ralph však cítil, že cosi v jeho ústech mu vadí v jídle, nějaký malý předmět byl zaryt do jeho patra a tlačil tam jej. Ralph rozladěn vsunul prst do úst a s mlaskavým zvukem nahmatal tam příčinu své bolesti. Když vyndal předmět na světlo, uviděl brok, který zřejmě dostal se do jeho hlavy při ráně z milosti od Arnošta a Alberta. Tu však opět zavířily pochybnosti jeho myslí, vždyť Elli říkal, že žádnou takovou ránu Ralph nedostal. "Poslyš, Elli," řekl Ralph přiškrceně, "kde se v mém ústním patře mohl vzít tenhle brok?" "Mám takový nápad," začal Elli hovořit slavnostně a mocně rozkládal rukama, "kus odsud stojí stará věž, půjdeme se na ni po snídani podívat, co říkáš?" "Můžeme," odvětil udiven poněkud Ralph nad Elliho odpovědí na svou otázku. Po snídani vydali se tedy oba přátelé ke staré věži. Po cestě na velké jedné louce spatřili veliký shluk lidí. Konala se tam mše pod širým nebem, vpředu zástupu stál kněz ve fialovém plášti a přidržoval jednou rukou ozdobnou mísu se svěcenou vodou. Ralphovi se zdálo, že toho muže někdy již viděl, teprve později uvědomil si, že to bylo v Elliho modlitebně. Konečně došli oba mladíci ku věži. Stála uprostřed lesa na malém kopci, vchod do ní nebyl vůbec udržován a uvnitř bylo to ještě horší. Točité schody, které kdysi vedly nahoru, na mnoha místech dávno už se propadly a bylo třeba šplhat po stěně bez sebemenší opory, krom malých otvorů, v nichž dříve schody byly uchyceny. Ralph nebyl nikdy příliš zručným, se strachem nyní plazil se po stěně. Tu náhle vedral se do něho pocit, že spadne. Nepředstavitelná hrůza jej obestřela a přikovala ke stěně, věděl, že když se pohne, je ztracen. Bál se i dýchat, vždyť tím oddálil by své těžiště od stěny a již by se neudržel. Elli odshora naň volal, ať prý si pospíší, ale Ralph strachem nemohl ani mu odvětit. Dlouho tak tiskl se ku stěně, až náhle nemohl déle již nedýchat a musil natáhnout vzduch. Tělo neznatelně oddálilo se od stěny a Ralph s výkřikem dal se do pohybu. Jeho pohyb byl rychlý a vedl nahoru, musel teď šplhat šíleně rychle, aby nespadl dolů. Předhonil i Elliho a mrtvolně bledý a zadýchán klesl nahoře ve věži na vyparketovanou kdysi podlahu. Elli dorazil chvíli po něm. "Představ si, že kdybys začal teď skákat, mohla by se podlaha pod tebou propadnout a ty by ses zabil," usmíval se Elli a začal zběsile skákat nahoru a dolů. Ralph chtěl ho zastavit, ale věděl, že Elli stejně by ho neposlechl a že tak jako tak Elli musí spadnout. Přilezl tedy blíže ke stěně, aby propadnuvší se pod náporem Elliho podlaha nevzala s sebou i jej. Pak jen čekal. Netrvalo to déle než dvacet sekund. Při Elliho dopadu najednou podlaha povolila a Ralph spatřil jen již jeho ruce, marně snažící se zachytit podlahy, která kolem s rachotem padala do hlubiny. Když rachot dozněl, vstal Ralph a opatrně slézal dolů, nyní nečinilo mu to žádné potíže, jako by snad části schodů dorostly ze zdí. Dole ve věži, když slezl, postál nějakou chvíli smuten nad Elliho tělem, které zle bylo zřízeno předtím padajícími kameny. Chvíli přemýšlel, zda opět nejedná se jen o nějakou jeho představu, zda ve skutečnosti není Elli stále živ, ale mohl si sáhnout, mohl ochutnat, bylo to všechno natolik nepravděpodobné, že to musela být pravda. Pokusil nyní se masírovat srdce svého přítele, ale lebka byla ošklivě otevřena a mozek zřejmě poničen. Ellimu nebylo tedy již pomoci, Ralph vydal se proto zpět k sídlu, aby oznámil tu zvěst služebnictvu. Po cestě opět přecházel přes louku, kde konala se mše. Situace však trochu se zde změnila a upoutala jeho pozornost. Lidé nestáli už uspořádaně, ale v chaotických hloučcích tiše cosi šeptali. Ralph nejprve se domníval, že lidé se modlí, ale když přišel blíž a uslyšel útržky vět, pochopil, že lidé spolu diskutují o něčem, na co čekají všichni na tom místě. Jeho zrak začal pátrat po knězi ve fialovém plášti, chtěl jej se zeptat, co se děje, připadalo mu totiž, že ten je hoden jeho důvěry a zajisté dá mu pravdivou a vyčerpávající odpověď. Marně však jeho oči bloudily mezi lidmi, kněze nebylo nikde vidět. Ralph jal se prodírat mezi lidmi, hledaje jej stále. Místo něho zahlédl ležet na zemi umně zdobenou mísu, ze které svěcená voda se vylila a vsakovala se zde do země. Zlaté lístky po jejím obvodu na jedné straně byly otrhány, Ralphovi až se to zdálo pohanské. Pohled na zničenou nádobu však natolik jej přitahoval, že ustal na chvíli ve svém pátrání po knězi a v tichém rozjímání hleděl na zem. Z této činnosti vyrušen však byl dětmi, které honily se s křikem po louce a probíhaly tu právě kolem něj. Děti samotné však ho tolik nezajímaly, spíše jako uhranut hleděl na oblečení prvního z chlapců, jejž ostatní děcka honila. Tento chlapec měl na sobě totiž fialový plášť kněze, po kterém Ralph tu celou dobu pátral. Plášť byl na několika místech roztržen, v jednom cípu byl silně mokrý, asi naň vytekla svěcená voda z nádoby se zlatými lístky. Jak chlapci s dívkami utíkali, šlápl někdo z nich na zlacenou nádobu na zemi a ta rozpadla se na několikero částí. Ralph zmaten a pobouřen otočil se k mužovi vedle něho stojícímu a zeptal se: "Co se to zde děje?" "Každou už chvíli přijde, buďte trpěliv," odvětil mu onen a spokojeně se usmál. Ralph dlouho nad tou odpovědí hloubal, žádný smysl však mu nedávala. Jen pocítil opět bolest hlavy po té spoustě broků, co do ní dostal. Pozornost celého davu náhle se uvolnila z malých hloučků a pohledy všech obrátily se směrem ku kopci, kterého až nyní Ralph si všiml. Náhle lidé opět byli určitým způsobem uspořádáni, i Ralph cítil se být součástí jakéhosi řádu, jemuž však nerozuměl. Pln bázně a nechuti obrátil svůj pohled stejným směrem, jako jiní hleděli. Vrch, jenž byl cílem jejich zraků, tvořil přirozenou dominantu celé louky, dokonce i celého shromáždění lidí. Byl zcela ze srdce tryskajícím středem všeho kolem, v tu chvíli zdál se být přímo středem celého světa. "Není dobré to, co se zde odehrává," mínil Ralph, ale nikdo jej neposlouchal. Fascinováni hleděli všichni na vrchol kopce, kde stály dvě bílé břízy a bylo tam tušit cosi příštího, co mělo teprve přijít, ale bylo již na cestě. Ralph nebyl schopen pohlédnout na vrchol, jeho pohled sice se sunul po zelené trávě mezi suchými stromy, ale v blízkosti vrcholu vždy sklouzl na jinou stranu. Vzduch byl pln jakéhosi napětí, trochu snad i očekávání a jistě i strachu. Ralph nervózně svíral ruce. "Už jde, hleďte, již kráčí," zašeptal náhle kdosi. Současně s tím ozvalo se tiché zapraskání, modrý blesk odkudsi vytryskl a vletěl do vrcholu kopce docela bez hluku. Ralph na celém těle velmi se počal potit a jeho dech se urychlil. Stále však nemohl pohlédnout na vrchol, cosi vždy přinutilo jeho oči vrátit se kus zpět. Tušil však mezi břízami postavu, z níž šlo mocné světlo, ale sama byla černější než noc. Ostře kontrastovala černá postava s bílými břízami v jeho mysli. Pak dala se černá postava do pohybu, začala pomalým krokem sestupovat směrem dolů a břízy osaměly. Ralph nedokázal se podívat dosud na postavu, ale nyní nebylo mu toho třeba. Všechny totiž stromy, které ocitly se na kopci nad ní, přestávaly být suché a bohatě obalovaly se listím a plody. Také v zelené trávě ve výšce černého sestupujícího oběvovaly se nejrůznější květiny nevídaných barev a rozměrů, takže snadno mohl Ralph poznat, jak vysoko ještě postava stojí. Zároveň s květinami se v trávě objevovaly proutěné koše plné věcí, které nedaly se sice poznat, ale vzbuzovaly ve všech touhu a chtíč. Ralph také cítil, že na kopci nad postavou, kde stromy se již zelenaly, zní ohromující a velkolepá hudba, lidská srdce dojímající až k pláči a slzám, ale že je slyšet jen za postavou, k sluchu lidí pod kopcem stojících nedonesl se jediný akord, jediný tón té čarokrásné, obrovské hudby. Ralph cítil obrovský strach z toho, až sestoupí neznámý mezi ně a oni uslyší tu hudbu, věděl, že pak budou náležet jemu, který je svou hudbou očaruje. Obrovská síla tlačila jeho oči směrem k postavě, neznatelně jen silnější síla snažila se je od ní odvrátit. Ralph zaťal zuby, neboť tlak v jeho očích byl nesnesitelně bolestivým. Skrze pootevřené rty a sevřené zuby začala mu tryskat jeho rudá krev, v mnoha pramíncích a proudech se valila a barvila zemi. Oči nevydržely již obrovský tlak v sobě uzavřený, hnány čirým šílenstvím rvaly se ven z důlků a žilky v nich hojně se trhaly. Ralph stál oslepen a bezmocně jen zatínal ruce. Postavě chybělo k lidem jen několik málo krátkých kroků, hudba již již zněla. Tu náhle slepý Ralph spatřil postavu svým vnitřním zrakem docela podrobně. Pod jejíma nohama rozkvétaly květiny divých barev, hemžilo se to hmyzem a drobnými hlodavci, jejichž barvy se daly srovnávat s barvami květin, sama postava však neměla žádné barvy. Byla celá zahalena do černého pláště s kapucí, zpod níž svítily bílé oči směrem k němu, probodávaly ho a spalovaly, jako dosud nikdo naň nehleděl. Nedokázal se té vidině bránit, musil stát a sledovat poslední kroky, než postava dojde k lidem a všichni pocítí hudbu a vše, co s postavou ještě kráčelo. "Matko," zašeptal Ralph prosebně, ale znělo to jen jako klokotání a bublání, neboť jeho ústa plna byla krve. psáno kolem 12.října 1991 po Kr. Created by Coyot since 1996 Last updated at 11th December 1997 Back to main page Send me your comments