Obraz Na konci zimy došla do našeho města zpráva, že bude poctěno velkým umělcem Ripitellim, protože se rozhodl umístit po dobu tří měsíců svůj nejslavnější obraz na radnici na hlavním náměstí. Cena vstupenky byla stanovena na deset zlatých a z okolí se začínali trousit lidé, kteří se ubytovávali v městě a hlídali dveře radnice, kdy se otevřou pro návštěvníky té velkolepé podívané, aby oni sami byli mezi prvními, kteří obraz spatří. I já jsem se rozhodl navštívit radnici, sláva mistra Ripitelliho byla veliká a můj zájem o malířské umění jest znám všem, kteří se se mnou kdy setkali. Rozhodl jsem se přesto chvíli vyčkat a pobavit se s někým, kdo již obraz spatřil, zeptat se jej na dojem a krásu, popřípadě i na některé drobnosti ohledně radnice a jejích úředníků. Stejnou taktiku však zvolilo více lidí a já nemohl mezi svými známými najít jediného, který by již měl za sebou návštěvu radnice. Zdálo se dokonce, že výstava obrazu již bude ukončena a já se nesetkám s nikým, kdo by mi řekl třeba jen slovo o obrazu. Velmi mě to udivovalo, protože počet návštěvníků byl údajně obrovský, často prý bylo celé náměstí plno lidí - a já neznal jediného z těch tisíců, kteří šťastni odcházeli zpět domů. Z vůle mistra Ripitelliho však byla výstava prodloužena o celou půli roku, i když cena vstupenky vzrostla na třicet zlatých a nějaké drobné. Ta nová cena zajisté svědčila o kvalitě obrazu a tím více jsem byl přitahován ku radnici, zároveň ale mě tak vysoká cena odrazovala, neboť se mi nechtělo utratit tak velký peníz za spatření jednoho, třeba i jedinečného obrazu. Rozřešení problému přinesl pak můj soused, kterého jsem náhle spatřil před domem. Myslil jsem si, že se dávno odstěhoval, neviděl jsem jej totiž asi pět měsíců, ale on se smál a říkal: "Nikoliv, příteli, bydlím stále tu. Ale byl jsem celou tu dobu na výstavě obrazu, jistě ten čas stál za to." Vylíčil mi, že řada lidí je dlouhá mnoho mil a vine se náměstím v mnoha obloucích. Trvá několik měsíců, než na člověka přijde řada a než může vstoupit do radnice. Během několika pak týdnů projde skrze sály radnice až k obrazu a jistě nezalituje času, který čekáním strávil. To mi řekl soused a já si zabalil nejnutnější a vydal jsem se k radnici. Situace se však od sousedovy návštěvy změnila. Řada lidí vedla nejen náměstím, ale také přilehlými ulicemi. Marně jsem však hledal konec, teprve večer jsem se dozvěděl, že pozdější návštěvníci mají ve zvyku se ubytovat v některém z okolních domů. Dříve prý chodili jen do sklepení a na půdy, ale tam už nyní je plno a je třeba se přistěhovat k někomu z těch, ketří bydlí na náměstí. Byl jsem sám svědkem několika takových nastěhování, často majitel bytu nesouhlasil s pobytem návštěvníku v svém příbytku a snažil se to dát najevo, ale za to býval krutě postižen ranami. Já sám jsem se nastěhoval k příjemné starší dámě, která měla dceru a u které již bydleli dva mladí pánové, kteří čekali na obraz již půl roku a několik týdnů. Mezitím byla cena vstupenky zvýšena na padesát dva zlaté a doba výstavy byla prodloužena o další půli roku. Již po několika týdnech jsem si povšiml, že oba mladíci neustále obtěžují slečnu Pavlínu, což byla dcera paní, u které jsme bydlili. Slečna měla zpočátku z toho legraci, později však ji to počalo unavovat a snažila se pány odradit od toho věčného škádlení, ale oni se nedali a dál ji pokoušeli, hlasitě se smějíce. Slečna Pavlína se bála říci o tom matce, která byla velmi přísná, a snad právě proto mě navštívila jednoho večera v mém pokojíku. Prosila mě úpěnlivě, abych ji zbavil obou pánů, protože prý již její hlava nesnese dále to věčné chichotání a šeptání, klekla dokonce na kolena a plakala. Ten pláč však přilákal její matku, která vešla, byvši probuzena pláčem své dcery, a počala na mne láteřit: "Od začátku jsem tušila vaše úmysly, pane. Jste oplzlý svůdník a chcete mi sebrat mou dceru, proto si ráno zabalíte věci a opustíte tento dům." Chtěl jsem něco namítnout, ale matka slečnina odešla s hřmotem pryč. Tu se dala slečna do ještě většího plá- če a prosila mě, abych ji vzal s sebou pryč od její matky i obou pánů, protože oni prý již několikrát přišli na řadu a mohli odejít čekat na náměstí, avšak pokaždé se nějak omluvili a dali se zařadit zase až na konec, aby mohli zůstat u ní a útočit na ni. Bylo mi slečny Pavlíny líto, byla v svém pláči snad ještě líbeznější a krásnější než bez něho, a proto jsem jí dal své slovo, že ji vezmu s sebou pryč. Jak jsme se domluvili, tak se i stalo. Nevím, co si asi pomyslila matka, když ráno nenašla mě ani dceru, ale slečna Pavlína si s tím nedělala starosti a měla velkou radost. Sehnala mi dokonce ubytování u své přítelkyně na náměstí, takže jsem neztratil své místo v řadě. Výstava byla prodloužena o celý rok a cena vstupenky dosáhla sedmdesáti zlatých. Po asi šesti měsících jsem seznal, že slečna Pavlína již nejeví o mne tak velký zájem, jako dříve to činila, ba spíše že si všímá strýce své přítelkyně, který tam občas docházel na návštěvu. Jednou večer pak strýc oznámil, že se ubytuje u nás, protože cesta plným náměstím do jeho domu je tak náročná, že k další návštěvě by se dostal asi až za několik let, i kdyby vyšel hned, jak se vrátí od nás domů. Nastěhoval se do pokoje ku slečně Pavlíně a za měsíc ji požádal o ruku. Svatba se však nemohla uskutečnit, protože radnice byla využita k výstavě, žili však spolu již jako manželé a za dalších několik měsíců nebylo zatěžko rozeznat, že slečna Pavlína bude mít dítě. Konečně na mne přišla řada a já se rozžehnal se svou hostitelkou a se slečnou Pavlínou a jejím chotěm a vyšel jsem ven z domu, abych se postavil do řady na náměstí. Bylo pro mne velkým problémem protlačit se skrze dav na schodech a v dvoře, spousty lidí útočily na dveře nájemníků se snahou je vyvrátit a ubytovat se tam, aby nemusely čekat na obraz venku. Během dvou dnů jsem notně hladov a potrhán dorazil na své místo v řadě, která se vinula skrze celé město a přilehlé obce. Její délka se odhadovala na desítky mil a postupovala velmi pomalu kupředu. Večer ke mně přistoupil muž s velikou kabelou a ptal se: "Co si budete přát, pane?" Hleděl jsem na něj udiven a ptal jsem se jej, kdo je a co dělá. "Jsem sluha, pane," odpověděl, "a mým úkolem je starat se o tuto část řady." Byl jsem potěšen, že někdo je ochoten se mnou zabývat, a vyptával jsem se jej: "Jaké nabízíš služby?" "Mohu vás, pane, oholit, ostříhat, prodat vám jídlo, nápoje či vyřídit někomu od vás vzkaz. Co si budete přát?" mluvil sluha. "Najedl bych se a napil," odpověděl jsem, protože jsem již dva dny nejedl a vodu jsem pil jen z kašny, kolem které se naštěstí tou dobou vinula řada. On sáhl do kabely a řekl: "Jak je libo, pane." Pak mě obsloužil vskutku dokonale a já se jej zeptal, ještě než stačil odejít: "Kolik si necháš zaplatit za tu službu?" "Nic od vás, pane, nechci," usmál se ten muž, "tato služba je zahrnuta ve výši vstupného, která je nyní osmdesát a tři zlaté. Zítra přijdu znovu." Usmál jsem se naň a on přistoupil k dalšímu muži za mnou. Přicházel tak za mnou den co den. Vlastně jen díky jemu jsem věděl, jak plyne čas, protože sám bych asi nedokázal počítat tu ohromnou spoustu dní, co jsem čekal venku. V noci jsem neklidně spával schoulený na zemi, zima mnou procházela, až mi jednou sluha prodal teplou přikrývku, do které jsem se mohl zabalit, i když ani ta nebyla tak hřejivá, abych se nebudil co chvíli zimou a chladem. Nemohu tu vypsat celé dny svého čekání, neboť mi v mysli splývají v jednu dlouhou dobu nudy a žalostného očekávání, obraz mistra Ripitelliho v mé hlavě narůstal do obrovské velikosti a svou nádherou oslňoval návštěvníky. Mnohokrát jsem se chtěl vzdát a odejít domů, ale touha spatřit to veliké dílo vždy znovu mě donutila vydržet. Po třech čtvrtinách roku jsem konečně přistoupil ku vchodu do radnice. Muž v livreji, který byl značně obnošený a na rukávech záplatovaný velikými stehy, vybral ode mne devadesát a sedm zlatých za vstup a otevřel mi dveře s dobře nacvičenou úklonou. Ovanul mě chladný a vlhký vzduch, nasycený vodou a vůní dřeva z radničních kanceláří. Přede mnou se v vstupní hale tísnilo množství lidí, kteří čekali na obraz. Než jsem oba tyto vjemy vzal na vědomí, dveře za mnou se otevřely a vstoupil muž, který stál celou dobu na náměstí za mnou. Udiveně se rozhlížel kolem sebe, byl asi z venkova a viděl radnici poprvé. Mohutné sloupoví vstupní haly drželo zdobenou klenbu, výjevy na stropě malovali přední umělci své doby a zobrazovali běžné situace městského života. Okna byla cloněna těžkými závěsy, takže do haly dopadalo jen velmi málo světla. Svíce a lampy se rozžíhaly až večer, proto byla v hale větší tma přes den, než v noci. V hale jsem strávil asi tři dny, obsluhován nyní již jiným sluhou. Byl mnohem starší než prvý a mnohem méně ochotný, což mě poněkud rozladilo a podráždilo. Neměl jsem si však komu stěžovat a on mé výtky přecházel kyselým úšklebkem, při kterém mě drbal na bradě. Z haly jsem velkými dveřmi vešel do sálu, kde na nejvzdálenější stěně visel obraz mistra Ripitelliho. Byl obklopen davem lidí a ze svého místa jsem viděl jen horní okraj rámu, zbytek se ztrácel mezi těly návštěvníků, kteří stáli blíže obrazu než já. Mé čekání bylo však již u konce, během dvou dnů jsem viděl již chvílemi mezi lidmi probleskovat plátno s obrazem. Ani obraz, ani rám však na mne nepůsobily moc valným dojmem, zdály se mi jednoduché a nenápadité, ale byl to pohled z velké dálky a neúplný, o to více jsem se proto těšil na pohled z bezprostřední blízkosti, kdy budu moci posoudit dílo mistra Ripitelliho skutečně znalecky. Řada postupovala čím dál rychleji. Konečně jsem se přiblížil obrazu! Rám je vskutku ošklivý, jen čtyři prkna, stlučená dohromady podivnými hřeby, a to ještě navíc jedno přečnívá ostatní... A obraz? Můj zrak zkoumal plátno, pokryté vrstvami barev. Obraz se mi zdál naivní a hloupý, i malé dítě by nakreslilo lepší. Ne možná tak dobře odpovídající realitě, ale jistě upřímnější a bližší člověku. Dílo tam na zdi bylo ne ošklivé, ale nezajímavé, absolutně nevzrušující a neinspirující, nevyvolávalo žádné asociace a představy a zanechávalo člověka nedotčeného. Byl to obraz, který by mohl nakreslit každý jen trochu zkušený malíř, a možná i ten by dopadl lépe. Ani za moderní obraz jsem nemohl to dílo považovat, protože avantgardnost obrazu chyběla docela stejně, jako všechno ostatní. Byla to práce, vykonaná rutinou a automaticky, bez přemýšlení a citového vzepětí, a ani tento chlad nebyl z díla cítit. Chtěl jsem něco říci, ale ruka v livreji mě popadla za límeček, odsunula ku dveřím a se slovy "líbil se vám, pane? Bohužel i ostatní se musí podívat" mě vystrčila ven z radnice zadním východem. Obrovský dav lidí se tlačil kolem mne a směřoval ke vchodu, v tisíci tváří jsem viděl touhu a očekávání. Bylo třeba se jimi prodrat zpět domů. 6. března 1992 Created by Coyot since 1996 Last updated at 11th December 1997 Back to main page Send me your comments