PETR COUFAL OBRADY I. *** Jak barevné konfety vírí vzduchem suché listí, to vítr je ucí létat., aby se na jare, ve chvilce nestrezené, zas mohlo vrátit ke svým stromum, vyspané a odpocaté, do zelena. Obrady Obrad zapálení dýmky, kour - potrava stromu - láká myšlenky ... Padají hvezdy na modré obloze, za zvuku fanfár píší do cervánku, vzkazy jen lidem vyvoleným, tajemství znalých, divu, kouzel, prátelum svetla, bratrum noci, hrají to divadlo nevidené, tyátr duší, snu a prání, zbytecné pravdy parodii, nad hlavu, v zemi, pod hladinou, vznáší se všude nemí herci, v kostýmy odené neskutecné, veselí, smutní, zamyšlení, nechtejí potlesk, úctu, slávu prec oni jsou my a my jsme jimi, zde není opona nebo zvonek, vzdyt kdo by moh vesmír ukoncit... Jiz dohorel tabák lulka chladne, myšlenky odlétají. ______ Obrad nalévání sklenky, - východ slunce podvecerní - záblesky svetla, šeptající, vábící, ocistná koupel je pripravena, napití, ponorení... Procházka vuní, ostrým procitnutím, vysokou travou, kosím tokáním, pomalé splývání s címsi, delené stmelení Dostává tvary hustá mlha, kámen se stává bytostí, rozmluvou uz je pohled pouhý, plašící smutek ze vcerejška, radostí. - Svléká si zázrak roucho té všednosti, vesele tance, skotacíc, poklony skládá rose, vetru, vyzpíván do výšek nadpozemských, jen Tebou, Tebou samotným, svým pánem i otrokem / na Tobe zálezí /, svíjí se v krepcením zbesilém, šíleném, výš a výš, az zmizí ti z ocí, bourí unešen... A tobe zustal jen tanecníkuv plášt. VYŠEHRAD, NAD RÁNEM, V DEŠTI Zpozdilec do práce spechající, po hlavách kocicích z Vyšehradu, proklíná v duchu ješte budík, ze zase zaspal - letos uz potretí, a pohledem honí suché listí, to aby nemusel odpovídat na pozdrav díteti, co v dome za oknem zamlzeným, obema rukama mává do ulice, a tretí si slzy utírá. ______ Mrak si uz brousí zuby na prach z ulic, zlodejský vítr krade stromum zlato z vetví, a první kapky plaskající o hladinu, v prohrané bitve na Šemíka, loucí se s historií ostrých skalních hrotu, cihlových hradeb, a dvou kostelních vezí. Kristové nad hroby plácí z krízu, kolik uz slz tak steklo do Vltavy, aby se mohly za cas vrátit, do ocí všech tech spasitelu a zkoušet z nich znovu bolest vyplavit. Déšt povznáší tu libou vuni, mystických pradob místa témer v oblacích nad rekou cnícího, nad údolím, snad pro svou dávnou pýchu, trochu v ústraní. Zrcadla v kaluzích jiste pamatují, úzasy na tvárích výškou opojených, chut slz zen truchlících, smích dávných bojovníku, plamennou zári hranic pohrebních, takze by hríchem bylo do nich šlápnout, a ne je s úctou obejít, i v nejvetším spechu, který sám sem nepatrí. Hamoun Nabral si na lzíci, jedlík cas, polévku z talíre mého bytí, z myšlenek vývar, rezanku slov, úsudkem lehce zahuštenou, a sotva se rozjed, nenasyta, uz teší se na další chod, o kterém ví, ze je prekvapením. *** Skutecní umelci, jsou-li zde takoví, smejí se slovum ústy pošpineným, stejne tak barvám, pestrým obrazum, a tvorí jen myšlenkami, tiše a skryte, cestují vesmírem nad šálkem kávy, brodí se zvukem kamen praskajících, vecne veselí, protoze ví, ze jedine oni nejsou sami, uprostred sveta lidmi preplneném, a s úsmevem sdelují svá díla, bytostem v okolí, které mají tu vzácnou schopnost nejskvelejší, naslouchat nemým. Oni své múzy nikdy neopustí, to jenom my vládnem umem opouštet, oni se s rozkoší spánku oddávají, protoze my jsme jen lidé, oni jsou umelci! II. S neopakovatelností noci, jez korunována zárí v úplnku luny, se strídá, jakoby mimo nás, myšlenka za myšlenkou, všerešící a plná odpovedí, však jen lehce pamatovatelná, spíše jen nezapomenutelná. /1992/ Kam mizí léto? Odlétá? Nebo se jen tak nekdo prevlékne... A vcerejšek? Jak šaty po mrtvém... Olovo z oblohy se nezrcadlí A vítr stesk nám stínum nevdechuje ta šedivost ocí vyrustá Snad ze vzpomínek Jak v dome po mrtvém... A babí léto? To chutná horce! Je zbytek svíce co pred nocí te neuchrání Jak zena po mrtvém... /1992/ A proc ne provaz z obešence, namísto ruzí dát ti pod lampou, jako nejpevnejší dukaz, vyzdvizení lásky z prachu pravidel, povznesení pošlapaného nevyrcenství, ze zatuchlé zákonitosti nesrdecných obradu, na nebeský triumf fantasie, v pokorném uvedomení si svátosti, a provést tak tím nevídaným kouskem, spiknutím ryzí vášne nadmilencu, únos bez moznosti prozrazení, výsmech vší nabubrelé úradovosti, únos z pozemských kolejí pritazlivých sil, z bezlidství zpráchnivelých polocitu, z zaláru moudra pripoutaných, tam, vzhuru v nadoblacno, v hájemství svobody, do ríše volnosti komet bez okovu! /1992/ Kriminál nadejí A rozsudek zní dozivotí Rezavá mríz v nepruhledném okne Naproti vratum s klikou zvencí Kterýma odešel vcerejšek A probudil te z letargie tupým zabouchnutím Zase jsi zaspal... Kriminál nadejí Která jak pouta sám si nasazuješ A zahazuješ klíc Mozná az príliš nenávratne V ocekávání zázraku Slastného osvobození Které se ted práve proplízilo Prímo pred tvým zamlzeným zrakem Zase jsi zaspal... Arest bláhových nadejí S jedinou celou a jediným zalárníkem Kazdý den odhaluje Všech tisíc podob zoufalství dobrovolného utrpení Casto zádoucího I kdyz brána je tu dokorán Zase jsi zaspal... /1993/