ALEXEJ BLINDAJEV POVÍDKY Bubny-Ruzyne zpátecní Petr chodil na nádrazí skoro kazdej vecer. Jen tak. Kourit a dívat se jak se posunujou vlaky. Bylo to krásný nádrazí. Strašne veliký, tak pred sto lety bylo plný vagónu a pokrikujících výhybkáru. Plný skladu narvanejch k prasknutí kávou z Arábie a hedvábím z Cíny, delama z Nemecka a plzenský Škodovky. Plný cestujících jedoucích do Náchoda a do Paríze. To bejvávalo. Ted bylo jen obrovský a tichý. Samotný nádrazí byl cihlovej barák, jako uz nádrazí bejvaj, na peróne s truhlíkama karafiátu a trema lavickama, co mely místo trubek kobry a s posunovací mrízí plnou andelu a spirál a hromadama vajglu a s knihkupectvím esoretický literatury a s orešákama, co z nich kazdej podzim jsou hromady orechu a ta trocha cestujících je rozbíjela o perón a jedla ty šílene dobrý jadýrka plný olova a vílích slz a ta babka co je uklízela, ty skorápky, tak ríkala, jó pane, ty lidi sou prasata, ale kouknete, ty šlupicky to je, jak kdyz se koukáte krasohledem na lidskej mozek, takový vznešený a tajemný sou. A Péta se smál a pritom sbíral sílu. Uz dlouho prohlízel rozsekaný vagóny, celej vlak vagónu Masny z roku 1956 a cestovní vagón co míval záclonky z roku 1922. Nasával tu poetiku starýho nádrazí. Fotil si ho. Jako toho starýho cikána, co krad dríví a on se ho ptal, jestli si ho muze vyfotit a ten carodej odpadku se usmál, tou pusou s vyrazenýma zubama, jak takový smutný slunícko a ze to je blbý, ze nemá hreben, ze by nevypadal tak az moc ošuntele nebo ten výpravcí co jecel, jestli to zmáckneš, tak ti rozbiju hubu, frajere. A Petr sbíral sílu. Az se jednou rozhod, ze to udelá. A nased do toho motoráku co jde v pul šestý. Lístek nepotreboval, vevnitr mesta se dá jezdit na tramvajenku. Jen si tak sed. Chtel k vokýnku, ale tam to všude bylo obsazený, nechtel se cpát vedle nekoho a mašinka se trhave rozjela, minula vyslouzilý depa, projela pres prejezd, co je z nej videt komín bejvalý elektrárny a po náspu kde rostly hromady cernýho bezu, co Petr chodil sbírat jako kluk a prodával ho do lécivejch bylin, pres most u Juldy Fuldy plný lidí a kolem domku ve kterym bydlí stoletej deda a kterej má z jedný strany hrbitov, z druhý koleje a Stromovku a ze tretí školu pod dalším mostem a Petr zíral a chtelo se mu kricet a plakat najednou, takovou silou to pusobilo, ta vune oleje a potu cestujících, výfukových plynu a to panoráma rozbombardovanejch Holešovic, ten hnusnej Parkhotel a ministerstvo vnitra a vokousaný hrdý zdi a kere a chodnícky ve Stromovce a pak projel tunelem a uvidel do zahrad starejch vilek, ty proutený loubícka, ty houpací síte a spokojenou maminu s dítetem a chtelo se mu zít silou tak drtivou, az to bylo k nevydrzení a babka na Hradcanský vylezla z budky a klikou spouštela závory. Pomalu a trhane ctyri prsty dopadly. Dva a dva proti sobe. A vlácek projel a zahoukal na pozdrav. A uz tu bylo Dejvický nádrazí. Moc nový - a nesmí se tam kourit. Ríkal to pán v modrym plášti, co vez vozejcek dvojkolý a poslal ho at si táhne do hospody na pivo a v tý hospode byla sedmdesátiletá dáma co, za panáka zelený, predvádela striptýz. Petr ale nevystoupil a jel dál. Tady uz to zacínalo bejt nový. Ve Stromovce a na Letný vyrustal a dál jiz jenom dychtive cekal, co príde. Nevydrzel a šel se postavit na chodbicku ke dverím a furt lítal ze strany na stranu, aby všechno videl. A prešlo veleslavínský nádrazí. A pak dál. Pod svahem se skálama. Výhled na paneláky a Ruzyn a Petr musel vystoupit, protoze nemel lístek do Hostivic a z Ruzyne jede autobus. A nádrazí bylo malinký. Kdyby ho clovek prikryl kapesníkem, nebylo by videt a bylo takový mile domácký,cistounký a veselý. Zádná mystická atmosféra jako v Bubnech. Zádný skrítkové mezi kolejema. A Petr se sebral a jel domu. Se splneným snem. Tma Dopredu. Fakt je to síla, strašná. Zavri oci a jed, potkáš ty správný lidi. Porád je potkáváš, jenom je nevnímáš. Hucí mesto jako obrovská symfonie, má svý zákony, který nemusej platit, kdyz je posloucháš. Základem je zvuk, obrazy se mohou menit. Nikdy nevidím jenom cernou tmu a neslyším absolutní ticho. Rád chodím se zavrenýma ocima. Do neznáma. Vím, kdy mi hrozí nebezpecí a vcas uhnu. Nekdy. Dopredu. Porád. V klidu, jenom jsou nervózní. Desne nervózní. Veci zijou. Mají nejakej skrytej smysl. Uniká mi. Ten zivot schovanej mezi prsty. Nekdy se ukázou. Svetlo to zruší. Ve svetle je všechno nejak konkrétní. A mrtvý Chci videt absolutní tmu. Videt to nejde. Chci být absolutní tma. Bejt bez rozmeru. Jen poslouchat tu dábelskou hudbu sveta. Vnímat. Chodim casto do ruznejch sklepu a katakomb. Ale ani tam není tma absolutní. Je v ní cítit neco z venku. Absolutní tma je jenom ve mne. A taky tam nic neslyším. Jenom sebe. Hukot v uších. Pretlak v hlave. Myšlenky jsou desne rychlý. Nestíhám je. Tahle tma není TMA. Je to jenom náhrazka. Šidítko pro moje vybicovaný smysly. Chabý šidítko. Chodim v noci po ulicích a sním o tme. O prastaré TME. Ne o nicote. O tme, která je plná tmy. A smíchu. A je tam nebe a peklo a všechno. Úplne všechno je v tý tme. Chce se mi utýct. Nic to nevyreší. Skoc, ríkám si. Skoc a dopadneš tam kam chceš. Ale mrtvej. Taky dobre. Mozná. Vracím se po spirále. Jsem rád sám. Je to veselý. Sedim a cekám. Je toho na me moc. Jestli to tak pujde dál, tak to nikdo nezvládne. Kdyz budu ve tme, budu buh. Protoze tma je všeobjímající. Nebudu buh nicitel ani buh stvoritel. Proste budu. Ale jak se do tý tmy dostanu? Chodím a premýšlím. Hledám a hledám. Poslouchám tramvaje na ulici a vítr mezi komínama a ríkám si, ze ve tme to musí být lepší. Jenom jedno nevím. Je absolutní tma cerná? Nebo vubec nemá barvu? A jak se tam dostanu? Chodím v cerný barve. Všechno co mám rád je cerný. Cerný kocky, cerný lidi. Muj byt je samá cerná. Cerný steny. Cerný koberce. Ale cerná není ješte tma. Nejvíc se jí blízí. Chci videt alespon cernou. Dneska v noci jsem dostal nápad. Vydloubnu si oci. A uvidím absolutní cernou. Není to ješte absolutní tma, ale je to o krok dál. Vytáhnu ty oci z hlavy se vším co k nim patrí. Stejne jsem je vzdycky nenávidel. Mely rády svetlo. Mýho neprítele. Laskaly se s ním, zatímco já hledal tmu. Zrazovaly me, ke mohly. Kdyz uz nevidely nic, tvorily si alespon vlastní obrazy. A ted bude konec. Príjde tma. Pro mortuo Chodila mu po stopách. Smál se a moc jí veril. Proc taky? Hele, já sem zárovka. Svítim. Chodila mu po stopách. Neposlouchal ji, protoze se zrovna ztrácel v záchvatu melancholie. Vírilo to v nem a mel pocit jakoby udelal neco špatnýho, neco co nemel. Tenhle pocit ho pronásledoval uz strašne dlouho, vlastne si nepamatoval chvíli, kdy ho zazil poprvé. Ona zatím behala dokola, zvatlala nesmysly, cítila se spokojene a bylo videt, ze ho má ráda. Sedel sem o kousek dál a výborne se bavil jejich pozorováním. Hele, mám tvou duši v prstech, ríkala, koukej, je krehká, stací zmácknout a nic z tebe nezbyde. A zmáckla. Má prátelství Ach príteli. Vítej v televizním nebi. Tvá cesta byla dlouhá a jiste jsi uz unaven. Tak vítej, abys zil. Jsem prítel. Tvuj mladý buh. Kupredu. Fakt je to síla. Strašná. Otevri oci a jed. Potkáš ty správný lidi. Porád je potkáváš, jenom je nevnímáš. Hucí mesto jako obrovská symfonie. Má svý zákony, který nemusej platit kdyz posloucháš a díváš se. Pojd. Projdeme se Mestem. Tehdy jsem se zrovna flákal mestem a koukal, kde bych sbalil náký holky. Byla to nuda. A pak jsem potkal Jeníka. Jeník byl Bezec. Jeníku, nebehej, ríkala mu maminka, ale on behal. Rád behal. Se zavrenýma ocima. Cítil vítr okolo ocí, jak mu delá ve vlasech pešinku. Nebál se, ze nekam spadne. Byl jako netopýr, vzdycky vedel kdy mu hrozí nebezpecí a vcas se vyhnul. Leccos ho mohlo prekvapit, ale máloco ho mohlo ohrozit. Maminka to však nechápala. Ríkala mu: Nebehej, Jeníku, neco si udeláš. Maminka mu vubec ríkala co nemá delat. Jeník ji mel moc rád, vzdyt se smála jako jarní úsvit, ale kdyz mu ríkala co nemá delat, vubec se nesmála, vypadala nazlobene, obocí mela srazené do jezecku a nos krcila jako lasicka. Jeník si myslel, ze existence Prítele je ciste hypotetická a tak byl strašne prekvapenej, kdyz me potkal. Ješte ten vecer mi rekl: "Kámo, já z tebe seru do vejšky. Tohle není na ceste. Já ziju ve Meste. Netušil jsem, ze Te muzu potkat." Mel jsem radost. A kdyz jsme šli domu, rval: "Cekáš, príteli, na tramvaj císlo 23." Cekáš a ríkáš: "Nejsem tvuj prítel, jsem Richard III., tvuj král." Smeješ se. Nedefinovatelná záre, která se vrací do tvých hlubokých ocí. Ach jak hlubokých ocí. Máš v ocích celej vesmír. Blankytná modrá s trochou šmolky. A cerná. Nejcernejší ze všech cernejch na svete. Netušíš, ze tramvaj císlo 23 uz dávno nejezdí. Rval to tiše a brecel a já mu ríkal: "Bezce, ty jsi duvod proc Mesto existuje. Jsi vecnost obrácená naruby. Jsi výkrik." Tak jsme šli a potkávali hloucky Pojídacu dracích srdcí. To znamená, ze se brzo objeví Drak. Mestem totiz protéká Reka. Nekdy se voda promení v plameny a z tech se rodí Drak. V tech okamzicích se ze svých úkrytu vynorí Pojídaci. Je to národ starý jako Mesto samo. I pro ne jsem Prítel. Mají me rádi a svým zpusobem me obdivují. Proplétají se ulicema a snazí se uchopit kousek príbehu. Tvorí. Tvorí základy Reky. Reky tvoru. Neceho zivého a mozná i pozitivního. Vracejí se po stezkách svých minulých zivotu. A mlcí. Nac násilne šroubovat své fixní ideje a ideály. Slyšíš Reku, slyšíš Me. Vzdyt já ti to ríkám. At jsi nebo nejsi, mluvím s tebou. Já jsem TVUJ Prítel. Kdyz se horí. Horí v mori tvoru a stvolu. Kdyz se borí. Borí v mori bohu a bolu. Jeník uz nekricel, jen sténal. Videl jsem jejich obliceje. Ptali se sami sebe proc se Prítel kamarádí s Bezcem. Nechápali, ze i tohle je soucástí príbehu, který marne hledali. Došli jsme az na samý okraj. Dál uz nebylo nic. Jen Jeníkuv domek, ve kterém ho cekala maminka. A on ji v duchu slyšel, jak mu ríká, nebehej, Jeníku, Jeníku, nezavírej oci. Dopredu. Porád.V klidu. Dopredu. Zpátky dopredu a zpátky. Poslepu jako netopýr. Veci se odrázej. Dopredu. V klidu. Jenom jsou nervózní. Veci zijou. Maj nejakej skrytej smysl. Uniká mi, ten zivot schovanej mezi prsty. Nekdy se ukázou. Otevreli jsme dvere. Bylo tam ticho a uklizeno. A dvere zely jako tlama cerného zvírátka, které je neustále pripraveno nás pohltit. Ticho bolelo a maminka se usmívala. Videl jsem, jak hýbe ústy a az za chvíli ke mne dolehl její hlas. "To jsem ráda, ze si Jeník našel prítele. Aspon nebude tolik behat." Jeník sténal a šeptal: "Slyšim cas, cas jsou miliony cvrcku co plynou odnikud nikam." "Tak vidíte, uz zase blázní, za chvíli pude behat." A ústa se zase hýbala. A ticho porád bolelo. Omluvil jsem se a šel pryc a slyšel pritom monotóní bubnování šamanu elektrickýho veku. Myslel jsem na to, jak ti ríkám chod v davu. Ale ty ne. Ríkám ti chod. Já te zeru. Jo, jasne, ze te zeru. Brecim, kdyz te vidim a ty mi ríkáš ahoj. Jenom takový blbý, mizerný ahoj. Ríkám ti, ze seš krásná a ty se jenom smeješ. Ne, nemiluju te. Je ti to jasný. Vím, ze se ve mne vidíš. Ríkáš si, boze, to je ale cvok. Vezmem se a budeme mít spolu deset detí. Budeme chovat deset kocek. Potichu. Vrátila se vcera v blbý nálade. Videl jsem ti to na ocích a na uších a všude. Jestli to tak pujde dál, tak to nikdo nezvládne. Je toho na me moc. Musíš pryc.Nebo se radši vrat. Sledovat televizní zed jak roste jako houba, hucet v uších, nevnímat a cekat az se vrátíš, to bych nevydrzel. Jsem radši sám. Je to veselý. Sedim a cekám. Jak si vychutnat samotu? Milácku, dneska ti to všechno reknu. Všechno. Ty me vubec neposloucháš, nerozumíš mi. Kašleš na me a já bych ti to všechno rek. A šel jsem, dál zabranej do predstav. A videl jsem, ze to, ze jsem Prítel je mi na nic. Vzdyt já vypadám jak chci. Jsem plamen. Zelený trpyt. Duhový motýl. A svet opsal krivku. A já zjistil, ze jsem se dostal do stredu Mesta. Bylo uz pozde. Pršelo a byla mlha. V mlze nadeje. A znamení. Déšt obcházel okolo jako velká kocka po šelestících tlapkách. Šel jsem po nábrezí a cekal jestli, voda znovu vzplane. Nekdy se to stávalo. A nový drak byl ješte krásnejší nez ten pred ním. Ale jenom pršelo a nad vodou se vznášely chuchvalce mlhy. Zastavil jsem se a predstavil si Jeníka jak kouká z okna za Okraj a povídá si s maminkou. Videl jsem, jak se jeho obrazotvornost ohýbá. Najednou jsem za sebou zaslech šouravý kroky. Rychle jsem se otocil a uvidel pavouka, Démona smíchu.Byl to starický tvor, ješte starší nez Pojídaci. Chvíli se na me díval. Pak zašeptal: "Je to jako vítr, kdyz to udeláš." a odešel. Vedel kdo jsem. Bylo to poprvé, co jsem ho slyšel promluvit. Nikdy ho nikdo neslyšel promluvit. Na hladine se objevil plamínek. Kane z plamene krupej kamene. Zmizel. A mlha se objala s nábrezím. Nadeje vzrostla, az to bylo k nevydrzení. Šel jsem domu. Ráno bylo sychravý, v kavárnách sedeli divný chlápkové a koukali se do svejch klobouku. Zašel jsem za Jeníkem. Stál u dverí a v ocích mu pohasínala nadeje vcerejšího vecera. "Kouzlo se ztratilo, odvál ho vítr, zvíril mi duši a všechno. Chci se vrátit. Mel jsem svatozár a kolem se vznášel prach andelu. Chci se vrátit dopredu. Chci vnímat. Nemuzu najít klid tady, anebo muzu, ale nemám cas. Mám v duši klenby a oblaky, jsem kus masa na háku obraznosti. To není zloba, je to jenom strach a zmatek. To tady se deje všechno, tady a never, protoze víra se ti vysmeje. Z idealisty jsem se stal cynistou a výkriky bolí se v tvári mení a stráví vubec co se deje a co se koncí. Nebrec. Tramvaje a kocicky taky nekoncí, aby to bylo a netres se." Chlastali jsme. Co se dá delat? Jenom chlastat a umírat, flákat se po ulicích a koukat na holky, kecat vo duši a vo svete. Kone se taky strílej, a mám-li bejt uprímnej, nejsem proti, jenom nevim, jak to všechno funguje a treba, ze návraty bolej nejvíc si nemyslim. Jeník dopil sklenici a rekl: "Dostal sem zprávu, neco se deje, neco se chveje. Sverim se ti, umrel sem, moje blbý egocentrický já umrelo. Chcíplo v troskách rozhovoru. Nekdy se seberem pryc a pudem za Okraj. Mozná se to dá." Chlápek za pultem natáhl ruce a uši. Klepaly se mu, byl bílej a v tu chvíli uz fakticky neexistoval. Vyparil se. Fakt by me zajímalo, jak to tyhle týpci delaj. Zmizej. A já byl jeho kámoš, tedy PRÍTEL a Jeník vyvaloval oci a nic neríkal. Bylo mu špatne. Mel toho moc v hlave a málo v srdci a potreboval to srovnat, jenom nevedel jak. Domu nechtel. A tak jsme chodili po ulicích a šlapali po partiture toho zázraku a nenávideli Mesto. Ale bylo to naše Mesto. A kdyz bylo NAŠE, museli jsme ho milovat. Láskou plnou krecovejch zil a stáhlejch zaludku. A ulice sou streva a my byli v tech srackách az po uši. Koneckoncu ZIJEM. Zijem nezne. S krutou a neznou ironií a cynismem mladejch bohu, tvurcu svejch malejch vesmíru. Hm, jo tak nák nejak to urcite bude. Jednou potkám na ulici krásnou holku a vykašlu se na to, ze jsem Prítel a reknu, ahoj, ty seš moje zena. Jenze to by bylo snadný a já se nemuzu vyvlíct ze závazku, který jsem si nevymyslel, takze buh ví, jak dlouho se v tom budu plácat. Jako hodinky. Naveky. Ach, Jeníku. Deš klidne vedle Me. Jseš destruktivní typ a nevíš vo tom. Nicíš me i sebe. Jsme psychický milenci. Jsme potomci cernejch králu, jsme duchové mrtvejch indiánu a chodíme spolu modrou elektrinou.