Rabindranath Thákur: Cesání ovoce Podle ceského vydání z roku 1923 (Nakladatelství A. Srdce, Praha) vydalo nakladatelství Votobia, Olomouc 1995. Prelozil L. Vojtig. Rabindranath Thákur I. Rozkaz mi, a ocesám ovoce, abych je prinesl v plných koších na tvuj dvorek, ac neco jiz prišlo na zmar a neco ješte nedozrálo. Jet rocní doba pretízena svou plností a ve stínu kvítí pastýrova píštala. Rozkaz mi, a pustím se s lodí pres reku. Breznový vítr je vrtošivý, drázdí liknavé vlny k reptání. Zahrada vydala všechno a v umdlené vecerní hodine ozvalo se volání z tvého domu na pobrezí, zatím co slunce zapadá. II. Kdyz jsem byl mlád, byl muj zivot jako kvet, kvet, který dává nekolik plátku ze svého nadbytku, kdyz prijde jarní vánek prositi k jeho dverím, a nepocítí ztráty. Nyní, na sklonku mého mládí, je muj zivot jako plod, který nemá ceho šetriti a ceká, aby se obetoval úplne s celým bremenem své sladkosti. III. Je letní slavnosti jen pro svezí kvety a nikoli téz pro uschlé listí a zvadlé kvítí? Je písen more v souzvuku jen s vlnami stoupajícími? Nezpívá téz s vlnami, které klesají? Tam, kde stojí muj král, jsou do koberce vpredeny drahokamy, ale i hlína ceká trpelive, az se jí dotkne jeho noha. Jen málo je moudrých a velkých, kterí sedí s mým Mistrem, on však vzal pošetilého do svého objetí a ucinil mne provzdy svým sluzebníkem. IV. Procitla jsem a nalezla jeho list s jitrem. Nevím, co píše, nebot neumím císti. Nechám moudrého muze o samote s jeho knihami, kdo ví, mohl-li by mi list precísti. Pridrzím jej k celu a pritisknu k srdci. Az noc ztichne a hvezdy vyjdou jedna po druhé, rozlozím jej na klíne a budu tiše sedeti. Ševelící listí precte mi jej hlasite, šumící proud mi jej prednese a sedm moudrých hvezd mi jej zazpívá z oblohy. Nemohu nalézti, co hledám, nemohu pochopiti toho, co bych chtela vedeti, avšak tento nectený dopis ulehcil mým bremenum a promenil mé myšlenky v písne. V. Hrst prachu mohla ukrýti tvé znamení, dokud jsem neznal jeho významu. Nyní, kdyz jsem moudrejší, ctu je ve všem, co je dríve skrývalo. Je namalováno na kvetných plátkách, trpytí se na zpenených vlnách, je vztyceno na vrcholcích hor. Mel jsem tvár od tebe odvrácenou, proto jsem cetl písmena opacne a nechápal jsem jejich smyslu. VI. Kde jsou upraveny cesty, tam zbloudím. Na širé vode, na modré obloze není vyznacena cesta. Stezka je skryta krídly ptáku, zárí hvezd, kvety plynoucí rocní doby. A já se ptám svého srdce, prináší-li jeho krev moudrost neviditelné cesty. VII. Beda, nemohu setrvati v dome a domov mi prestal býti domovem, nebot vecný Cizinec volá, jde cestou kolem. Zvuk jeho kroceju bije mne do prsou, pusobí mi bolest. Zdvihl se vítr, more kvílí. Opouštím všechny své starosti a pochyby a jdu s proudem, který nemá domova, protoze Cizinec mne volá, jde cestou kolem. VIII. Bud pripraveno k odplutí, mé srdce, at prodlévají ti, kterí musí! Tvé jméno bylo voláno pod jitrní oblohou. Necekej na nikoho! Touhou poupete je noc a rosa, avšak rozvitý kvet volá po svobode svetla. Protrhni svuj príkrov, mé srdce, vzhuru! IX. Kdyz jsem prodléval mezi svými nahromadenými poklady, bylo mi jako cervu, který se ziví v temnu plodem, v nemz se zrodil. Opouštím toto vezení rozkladu. Nechci jiz zpuchrelou tišinu, protoze jdu hledati vecné mládí. Odhazuji vše, co není sjednoceno s mým zivotem a co není tak lehké jako muj smích. Pádím proudem casu a vez, mé srdce, ze v tobe tancí básník, prozpevující na své pouti. X. Vzal jsi mne za ruku a pritáhl k sobe a posadils mne na vysoké kreslo pred všemi lidmi, az jsem byl zastrašen a neschopen povstati a jíti svou cestou, pln nejistoty a obav, abych nešlápl na trn jejich neprízne. Konecne jsem osvobozen! Rána dopadla, zarachotil buben urázky a mé kreslo lezí dole v prachu. Mé cesty otvírají se prede mnou. Moje krídla jsou plna zádosti po obloze. Jdu, abych se pridruzil k sršícím pulnocním hvezdám, abych se ponoril do hlubin stínu. Podobám se letnímu mraku, hnanému bourí, který, odhodiv svou zlatou korunu, vesí hromové rány jako mec na retez blesku. V zoufalé radosti bezím po uprášené ceste opovrzených, blízím se tam, kde mne konecne privítáš. Díte nalezne svou matku, kdyz opustí její luno. Kdyz jsem byl odloucen od tebe, vyvrzen z tvého domova, mohu teprve spatriti tvou tvár. XI. Zdobí mne, jen aby se mi posmíval, ten muj náhrdelník z drahokamu. Tlací mne, mám-li jej na krku, škrtí mne, chci-li jej strhnouti. Svírá mi hrdlo, dusí muj zpev. Kdybych jej jen mohla odloziti do tvých rukou, Pane, byla bych zachránena. Vezmi jej ode mne a pripoutej mne zan k sobe vencem kvítí, nebot se stydím státi pred tebou s tím náhrdelníkem z drahokamu na krku. XII. Hluboko dole proudila Dzumna, bystrá a cistá, nad ní se mracil strmý breh. Kolem se kupily vrchy ztemnelé lesy a zbrázdené bystrinami. Govinda, veliký ucitel Sikhu, cetl písmo, sede na skále, kdyz pristoupil k nemu Raghunath, jeho zák, pyšný na své bohatství, poklonil se a rekl: "Prinesl jsem svuj chudý dárek, nehodný, abys jej prijal." Takto mluve, polozil pred ucitele pár zlatých náramku, zdobených drahokamy. Mistr vzal jeden z nich a tocil jím na prste, pri cemz z diamantu šlehaly zárící paprsky. Pojednou mu náramek vyklouzl z ruky a skutálel se po brehu do vody. "Beda," vzkrikl Raghunath a skocil do reky. Ucitel obrátil oci k své knize, voda chopila a skryla to, co vzala, a bezela dále svou cestou. Den pohasínal, kdyz se Raghunath vrátil k svému uciteli, unavený a promácený. Tezko oddychoval a rekl: "Mohl bych jej ješte dostati, kdybys mi ukázal, kam padl." Ucitel vzal druhý náramek, hodil jej do vody a pravil: "Tam." XIII. Kráceti, znamená potkávati te kazdým okamzikem, Druhu-poutníce! Znamená to zpívati do zvuku tvých kroku. Ten, koho se dotkl tvuj dech, nehledá se svou lodí bezpecí u brehu. Rozvine bez obav plachty po vetru a brázdí rozbourené vody. Ten, kdo otevre své dvere a vykrocí ven, dostane tvé pozdravení. Nezdrzujte se pocítáním svého zisku nebo oplakáváním své ztráty. Jeho srdce rozvírí buben k jeho pochodu, protoze je to pochod krok co krok s tebou, Druhu-poutníce! XIV. Z tvých rukou dostane se mi mého dílu z nejlepšího v tomto svete - takový byl tvuj slib. Proto se tvé svetlo trpytí v mých slzách. Bojím se býti veden jinými, abych te neminul, kdyz cekáš v nejakém ohybu cesty, chteje býti mým vudcem. Krácím svou cestou podle svého rozmaru, az práve moje pošetilost te privábí k mým dverím. Vzdyt mám tvuj slib, ze z tvých rukou dostane se mi mého dílu z nejlepšího v tomto svete. XV. Tvá rec je prostá, muj Mistre, nikoli však tech, kterí mluví o tobe. Rozumím hlasu tvých hvezd a mlcení tvých stromu. Vím, ze se mé srdce otevre jako kvet, ze muj zivot byl napojen u skryté studne. Tvé zpevy prilétají jako ptáci ze smutného kraje snehu staveti si hnízda v mém srdci, na jeho dubnovém výsluní, a já spokojene cekám na radostnou rocní dobu. XVI. Vedeli kudy jít a šli k tobe úzkou cestou, já však jsem vyšel ven do noci, protoze jsem niceho nevedel. Nebyl jsem dosti ucený, abych se te bál v temnote, proto jsem prišel nenadále k tvým dverím. Moudrí mne pokárali a kázali mi odejíti, jezto jsem neprišel cestou. V nejistote jsem se obrátil, tys mne však zadrzel a jejich výtky byly hlucnejší kazdým dnem. XVII. Vynesl jsem svou hlinenou lampu z domu a volal: "Pojdte, deti, posvítím vám na cestu!" Noc byla ješte temná, kdyz jsem se vracel, zanechávaje cestu jejímu mlcení a beduje: "Posvit mi, Ohni, nebot moje hlinená lampa lezí v prachu rozbita!" XVIII. Nikoli, není v tvé moci rozevríti poupe v kvet. Muzeš jím trásti a tlouci, nemáš však moci promenit je v kvet. Tvuj dotek je poruší, roztrháš jeho plátky na kousky a naházíš je do prachu. Neobjeví se však ani barvy, ani vune. Ó, není tvou vecí rozevríti poupe v kvet. Ten, kdo dovede rozevríti poupe, delá to tak proste. Pohlédne na ne a míza zivota pohne se v jeho cévách. V jeho dechu rozvine kvet svá krídla a chveje se ve vetru. Barvy vyšlehnou jako touhy srdce a vune prozrazuje sladké tajemství. Ten, kdo dovede rozevríti poupe, delá to tak proste. XIX. Sudas, zahradník, utrhl na svém rybníce poslední lotos, který tam zustal po zimní nepohode, a šel ke branám paláce prodati jej králi. Tam potkal poutníka, který mu rekl: "Co chceš za ten poslední lotos, chci jej obetovati Buddhovi." Sudas odvetil: "Zaplatíš-li jeden zlatý peníz, bude tvuj. Poutník zaplatil. V tom okamziku vyšel král a chtel téz koupiti lotos, protoze byl na ceste do háje Buddhova a myslel: "Bude to krásné, poloziti k jeho nohám lotos, který kvetl v zime." Kdyz zahradník rekl, ze se mu nabízí jeden zlatý peníz, nabídl mu král deset, poutník však cenu zdvojnásobil. Zahradník byl lakotný a myslel, ze se mu dostane vetší odmeny od toho, pro nejz tolik nabízeli. Uklonil se tedy a rekl: "Nemohu prodati toho lotosu." V tichém stínu mangového háje za zdmi mesta stanul Sudas pred Buddhou, na jehoz rtech spocinulo mlcení lásky a jehoz oci vyzarovaly mír jako jitrenka v podzimní rose. Sudas pohlédl na jeho tvár, polozil lotos k jeho nohám a sklonil hlavu do prachu. Buddha se usmál a otázal se: "Ceho si preješ, muj synu?" Sudas zvolal: "Nejmenšího doteku tvých nohou." XX. Ucin mne svým básníkem, ó Noci, zastrená Noci! Mnozí sedeli bez hlesu po veky ve tvém stínu, necht já vyzpívám jejich písne. Vezmi mne na svuj vuz bez kol, který jezdí neslyšne mezi svety, ó královno v paláci casu, ty temne krásná! Mnohý pátrající duch vplízil se na tvuj dvur a bloudil po tvém neosvetleném dome, hledaje odpovedi na své otázky. Z mnohého srdce, protknutého šípem radosti z rukou Neznámého, vytryskl veselý zpev, otrásající temnotou v základech. Ty bdelé duše obdivují ve svetle hvezd poklad, který znenadání nalezly. Ucin mne jejich básníkem, ó Noci, básníkem tvého nezmerného mlcení. XXI. Chci jednoho dne nalézti Zivot v sobe, radost, která je skryta v mém zivote, treba ze dny zanášejí mou cestu svým planým prachem. Postrehl jsem její záblesky a její vrtkavý dech se mne dotknul, naplnuje na chvíli mé myšlenky vuní. Chci nalézti jednoho dne v sobe Radost, sídlící za záclonou svetla - a chci stanouti v prekypující samote, kde se mi vyjeví všechny veci jako svému stvoriteli. XXII. Toto podzimní jitro je znaveno nadbytkem svetla a jsou-li tvé písne vrtošivé a mdlé, pujc mi svou flétnu na chvíli. Budu si s ní jen hráti podle svého rozmaru, tu ji polozím na klín, tu ji pritisknu ke rtum a zase ji polozím vedle sebe do trávy. Avšak v posvátném vecerním tichu natrhám kvítí, abych ji ovil vencem a naplnil vuní, pak ji budu uctívati s rozzatou lampou. V noci pak prijdu k tobe a vrátím ti tvou flétnu. Budeš na ni hráti pulnocní písen, az osamelý pribývající mesíc bude blouditi mezi hvezdami. XXIII. Básníkova mysl plyne a tancí na vlnách zivota mezi hlasy vetru a vody Nyní, kdyz slunce zapadlo a setmelá obloha sklání se k mori jako klesající rasy nad unaveným okem, je cas odejmouti mu pero a dopustiti, aby se jeho myšlenky ponorily ke dnu hlubiny, doprostred vecného tajemství toho ticha. XXIV. Noc je temná a tvuj spánek je hluboký v tichu mé bytosti. Probud se, ó bolesti lásky, jezto neumím otevríti dverí a stojím venku. Hodiny prodlévají, hvezdy bdí, vítr utichl, tezké ticho je v mém srdci. Probud se, lásko, procitni! Napln po okraj muj prázdný pohár a dechem zpevu rozcer hladinu noci. XXV. Jitrní pták zpívá. Odkud má zvest jitra dríve, nez se rozbreskne, dokud ješte drak-noc svírá oblohu svými cernými, studenými spáry? Povez mi, jitrní ptáku, jak našel posel z východu cestu k tvým snum dvojí noci oblohy a listí? Svet ti neveril, kdyz jsi volal: "Slunce se blízí, není jiz noci." Ó spící, procitni! Odhal hlavu, vyckávaje prvního paprsku zehnajícího svetla, a zpívej s jitrním ptákem v radostné duvere. XXVI. Zebrák v mém nitru pozdvihl své vyhublé ruce k bezhvezdné obloze a volal do ucha noci svým hladovým hlasem. Modlil se k slepé temnote, která lezí jako padlý buh v zoufalém nebi ztracených nadejí. Volání zádosti krouzilo kolem propasti zoufání jako bedující pták, poletující kolem prázdného hnízda. Kdyz však jitro spustilo kotvy na pokraji východu, zebrák v mém nitru vyskocil a volal: "Jak jsem blazen, ze mne hluchá noc zaprela - ze její pokladnice byla prázdná." Pak jásal: "Ó svetlo, ó svetlo, jak jsi vzácné a vzácná je radost, která te konecne poznala!" XXVII. Sanatan modlil se svuj ruzenec na brehu Gangu, kdyz pristoupil k nemu Brahmin v cárech a pravil: "Pomoz mi, jsem chudý!" "Moje miska na almuznu je vše, co mám," odpovedel Sanatan, všechno ostatní jsem rozdal." "Avšak buh Šiva zjevil se mi ve snu," rekl Brahmin, "a poradil mi, abych šel k tobe." Tu si Sanatan vzpomnel, ze našel kdysi drahocenný kámen mezi oblázky na brehu reky a skryl jej v písku, mysle, ze by ho nekdo mohl potrebovati. Ukázal to místo Brahminovi, který zasna, vyhrabal drahokam. Brahmin sedel na zemi a premýšlel v samote, az slunce zapadlo za stromy a pasáci hnali domu svá stáda. Pak povstal, pristoupil váhave k Sanatanovi a rekl: "Mistre, dej mi nejmenší drobet toho bohatství, které pohrdá vším bohatstvím sveta." A drahokam hodil do vody. XXVIII. Cas od casu chodil jsem k tvé bráne se zdvizenýma rukama, prose vzdy o více a více. Dával jsi stále, nekdy váhave, nekdy s neocekávaným nadbytkem. Neco jsem vzal a neco jsem nechal upadnouti, neco mne tízí v rukou, z neceho jsem udelal hracky a rozlámal je, kdyz mne omrzely, az trosky a spousty tvých daru vzrostly nesmírne, ukrývajíce te, a nekonecné ocekávání vysílilo mé srdce. Vezmi, ó vezmi, tak volám nyní. Smet dolu všechno z té zebrácké misky, zhasni lampu doterného hlídace, chop mne za ruce, zdvihni mne z té stále vzrustající hromady svých daru k ciré nekonecnosti tvé netísnené prítomnosti. XXIX. Vradil jsi mne mezi porazené. Vím, ze není mým údelem vyhrávati, ani vzdáliti se. Musím vstoupit do mocálu, abych klesl az ke dnu. Budu hráti hru svého znicení. Vsadím vše, co mám, az prohraji svuj poslední peníz, dám v sázku sebe a pomyslím pak, ze vyhraji svou naprostou porázku. XXX. Úsmev veselí rozjasnil oblohu, kdyz jsi odel mé srdce v cáry a poslal je na silnici zebrati. Šlo ode dverí ke dverím a casto, kdyz jeho miska byla témer plna, bylo oloupeno. Na sklonku únavného dne prišlo k branám tvého paláce, zdvihajíc svou nebohou misku, tys je vzal za ruku a posadil vedle sebe na svuj trun. XXXI. "Kdo z vás ujme se povinnosti krmiti hladovející?" tázal se Buddha tech, kterí ho provázeli, kdyz hlad panoval v Šravasti. Ratnakar, bankér, svesil hlavu a rekl: "Je treba mnohem více nez celého mého bohatství, aby hladovející mohli býti nasyceni." Dzasjen, velitel králova vojska, rekl: "Rád bych dal vše, i svuj zivot, avšak v mém dome není dosti jídla." Dharmapal, jemuz patrily širé lány polí, rekl vzdychaje: "Dábel sucha vysušil docela moje pole. Nevím, jak zaplatím dávku králi." Tu povstala Suprija, dcera zebrákova. Poklonila se všem a rekla skromne: "Já chci krmiti hladovející." "Jakze," volali všichni. "Jak muzeš doufati, ze dostojíš svému slovu?" "Jsem nejchudší z vás všech," rekla Suprija, "to je má síla. Mám svou pokladnu a své zásobárny v dome kazdého z vás." XXXII. Neznal jsem svého krále, proto, kdyz pozadoval svých poplatku odvázil jsem se mysliti si, ze se schovám a svého dluhu nezaplatím. Utíkal jsem za svou denní prací, utíkal jsem za svým nocním spánkem. Jeho pozadavek mne však pronásledoval kazdým dechem, který jsem oddechoval. Tak jsem poznal, ze on mne zná a ze není místa, které by bylo mým. Ted si preji, abych mohl vše co mám, poloziti k jeho nohám a získati nároku na místo pro sebe v jeho království. XXXIII. Kdyz jsem si myslel, ze vytvorím ze svého zivota tvuj obraz pro lidi, aby se mu klaneli, snesl jsem svuj prach, svá prání a všechny své barevné preludy a sny. Kdyz jsem prosil tebe, abys vytvoril z mého zivota obraz podle svého srdce, který bys miloval, prinesl jsi svuj ohen a sílu, pravdu, puvab a mír. XXXIV. "Pane," oznamoval sluzebník králi, "svetec Narottam dosud ani nevkrocil do tvého královského chrámu." "Opevuje slávu bozí pod stromy na silnici. Ve chrámu není verících." Kupí se kolem neho jako vcely kolem bílého lotosu, nevšímajíce si zlatého dzbánu s medem." Král se zamrzel v srdci a odešel na místo, kde Narottam sedel v tráve. Tázal se ho: "Otce, proc míjíš muj chrám se zlatou klenbou a sedíš venku v prachu, hlásaje lásku bozí?" Protoze buh není v tvém chrámu," odvetil Narottam. Král se zamracil a rekl: "Víš-li, ze ten div umení stál dvacet milionu ve zlate a ze byl zasvecen bohu nákladnými obrady?" "Ano, vím to," odpovedel Narottam. "Bylo to v tom roce, kdy tisíce tvého lidu, jimz vyhorely príbytky, stály pred branou, prosíce marne o pomoc." "A buh pravil: Ten ubohý tvor, který nemuze dáti prístreší svým bratrím, chtel by mi postaviti dum!" "I zvolil svuj príbytek pod stromy u cesty, mezi temi bez prístreší." "A v té zlaté bubline není nic nez horké páry pýchy." Král vzkrikl hnevive: "Opust mou zemi!" Svetec klidne odvetil: "Dobre, vyzen mne tam, kam jsi vyhnal mého boha." XXXV. Polnice lezí v prachu. Vítr je znaven, svetlo mrtvo. Ach, ten zlý den! Pojdte, bojovníci, se svými prapory a pevci, se svými válecnými písnemi! Pojdte, poutníci na pochodu, pospešte se svou cestou! Polnice lezí v prachu, cekajíc na nás. Byl jsem na ceste do chrámu se svou vecerní obetí, hledaje místo odpocinku po denní, zvírené lopote, doufaje, ze mé bolesti budou utišeny a skvrny na mém šate vycišteny, kdyz jsem nalezl polnici, lezící v prachu. Nebyla to hodina, abych rozzehl svou vecerní lampu? Nezpívala jiz noc svou ukolébavku hvezdám? Ó krvave rudá ruze, máky mého spánku vybledly a zvadly! Byl jsem presvedcen, ze mé putování je u konce a všechny mé dluhy vyrovnány, kdyz jsem pojednou našel polnici, lezící v prachu. Povzbud mé ospalé srdce kouzlem svého mládí! Necht moje radost ze zivota vyšlehne plamenem. Necht strely procitání proniknou srdcem noci a chvení hruzy otrese slepotou a ochromením. Prišel jsem, abych zdvihl polnici z prachu. Není jiz pro mne spánku - má cesta povede mrakem strel. Nekterí vybehnou z domu a postaví se mi po bok, nekterí budou plakati. Nekterí budou se zmítati a sténati na svých luzkách v hrozných snech. Nebot dnes v noci zazní polnice. Prosil jsem o mír u tebe, jen abych nalezl hanbu. Nyní stojím pred tebou - pomoz mi obléci mou zbroj! Necht tezké rány souzení vykresají ohen z mého zivota! Necht moje srdce bije s bolestí, aby zarachotil buben tvého vítezství. Vyprázdním zcela své ruce, abych zdvihl tvou polnici. XXXVI. Kdyz, šílíce ve svém veselí, zdvihali prach, aby pošpinili tvé roucho, ó Krásný, bolel mne srdce. Volal jsem k tobe, ríkaje: "Vezmi svou trestající metlu a sud je." Jitrní svetlo bodalo do jejich ocí, zrudlých od nocního hýrení, zahrada bílých lilií vítala jejich horký dech, hvezdy zíraly udivene skrze posvátné prítmí na jejich hodování, na ty, kterí zdvihali prach, aby pošpinili tvé roucho, ó Krásný! Tvá soudná stolice byla v kvetinové zahrade, v jarním zpevu ptáku, na stinných brezích reky, kde stromy ševelily v odpoved na šplouchání vln. Ó muj Milovaný, nemeli slitování ve své vášni. Loupili v temnote, aby uchvátili tvé ozdoby a prikryli jimi své zádosti. Kdyz te týrali svými ranami, byl jsem proniknut bolestí a volal jsem k tobe, ríkaje: "Vezmi svuj mec, ó muj Milovaný, a sud je!" Ach, však tvá spravedlnost bdela. Matciny slzy byly vylity na jejich nestoudností, nepomíjející vernost milencova ukryla oštepy jejich vzpoury ve svých vlastních ranách. Tvuj soud byl v nemé bolesti bezesné lásky, v uzardení studu, v nocních slzách zoufalství, v bledém jitrním svetle odpuštení. Ó Hruzný, ve své bezohledné chtivosti prelezli v noci bránu tvého domu a vloupali se do tvého skladište, aby te oloupili. Avšak váha jejich lupu vzrostla nesmírne, nebylo mozno jím pohnouti ani jej odnésti. Tu jsem volal k tobe, rka: "Odpust jim, ó Hruzný!" Tvé odpuštení propuklo v bourích, srázejíc je dolu a drtíc jejich krádeze v prach. Tvé odpuštení bylo hromobití, v krvavém dešti, v hnevivé rudosti západu. XXXVII. Upagupta, zák Buddhuv, spal v prachu u zdi mesta Mathury. Všechny lampy byly zhasnuty, všechny dvere byly zavreny a všechny hvezdy byly schovány na zamracené srpnové obloze. Cí to byly nohy, zvonící náramky, jez se dotkly náhle jeho prsou? Prudce se vzchopil a svetlo z lampy, kterou nesla zena, nalezlo odlesk v jeho odpouštejících ocích. Byla to tanecnice, zárící klenoty, zahalená v blede modrý plášt, opojená vínem svého mládí. Sklonila se se svou lampou a spatrila mladou tvár, prísne krásnou. „Promin mi, mladý poutníku," rekla zena, „pojd laskave do mého domu. Tato zaprášená cesta není pro tebe vhodným luzkem." Poustevník odpovedel: „Zeno, jdi svou cestou, az prijde cas, prijdu k tobe." Pojednou zasvítila cerná noc svými zuby ve vyšlehnuvším blesku. Boure zaburácela z kouta oblohy a zena se zachvela strachem. ¤ ¤ ¤ Vetve podél cesty stojících vzdychaly pod tíhou kvetu. Veselé zvuky flétny zalétaly sem z dáli v teplém jarním vzduchui. Obyvatelé mesta vyšli do lesu na slavnost kvetu. Z vrcholku oblohy hledel mesíc v úplnku na stíny tichého mesta Mladý asketa procházel se opuštenou ulicí, nahore, ve vetvích mangového stromu kvíleli láskou chorí ptáci písne své bezesné noci. Upagupta prošel branami mesta a stanul pod hradební zdí. Která to zena lezí ve stínu zdi u jeho nohou, zachvácená cerným morem, telo pokryté vredy, spešne vyvrzená z mesta? Asketa k ní usedl, polozil její hlavu na klín, chladil jí rty vodou a potíral rány balzámem. „Kdo jsi, ty milosrdný," tázala se zena. „Konecne prišel cas, abych te navštívil, a tu jsem," odpovedel mladý asketa.