Jan Opolský - výber z básní. Opolský J.: Predstavení v soumraku. 1. vyd. Praha, ODEON 1968 Výber, usporádání a predmluva Ivan Slavík. Jak zmámen ostrým svetlem, zpit jedem prudkých vín, otráven v parku vzkvetlém výdechem balsamín; jak utýraný k skonu tajemných cetbou knih, rozcilen výškou tónu nesmírne vášnivých... Hadí král (Zlatá Praha 1898; Svet smutných, 1899) Nálada (Svet smutných, 1899) Hnev (Moderní revue 1899; Klekání, 1900) Nálada stará (Moderní revue 1899; Klekání, 1900) Jezero (Moderní revue 1900; Klekání, 1900) Mury (Klekání, 1900) Quijote (Klekání, 1900) Uprchlík (Klekání, 1900) Prales (Jedy a léky, 1901) Zár (Moderní revue 1917; Dedictví, 1923) Arktis (Lumír 1933; Ctení z hvezd a obelisku, 1936) Fátum (Lumír 1934; Ctení z hvezd a obelisku, 1936) Cerné šaty (Ctení z hvezd a obelisku, 1936) Sníh (Ctení z hvezd a obelisku, 1936) Hluboko k ránu (Ctení z hvezd a obelisku, 1936) Jan Opolský F. X. Šalda o Janu Opolském Hadí král Zde bylo k smrti úzko za noci! Ta cerná sluj, v níz kaprad vyhnívala, kam vlét-li pták, uz zhynul bez moci, kde voda zelená se zabublati bála! Na cerném písku svinut v krivce sivé král hadí líhal nepohnut a nem, mel oci vrazedné a uhrancivé a fosforecný, smutný diadém. A zaklet spal. Uz vecná plísen v strzi zatáhla steny mrtvým pokrovem, kde zili zivot zavrhlý jen slepí cervi, plzi, svuj temný zivot v hluchu hrobovém. Byl dávno jiný vek uz, dávno jiní lidé, šla chvíle za chvílí, rok za dnem, za týdnem, a cekal hadí král, den promeny az prijde, kdy odlozí svuj smutný diadém. Spi slavne dál a nechtej zádné zmene! Je doba studená a pochovala víru a tobe nad slují lká stále, denne pohanská písen doubravy a nárek výru. Nálada Dva cerní ptáci k horám veslovali nad mírne zšedlou pozdní krajinou, z podivných míst se deti bujne smály a mesíc teskný brouzdal barinou. Z luk pozvedly se mekkých murek šiky nad meze kosmaté, jez páchly korenite, potoku drobné rozbehly se vzlyky a z neznáma zas zavýskalo díte. Cís tóny znely chvejne vibrujíce jak rokot zvonu ve vzdálených vsích a z nebes ruzne zadrímaly svíce... Pak vecer ztich jak v kápi vecný mnich. Hnev Zapadlo v cernu slabé pastorále a ošumela vrba sudicka, dva vytreštila ptáky nevyspalé a sotva je uz v tu noc uhýcká. Podzemní reka pred slavnými svátky dnes vyšla s plácem nad své balvany, víc nevrátí se propadlištem zpátky, je z ráje svého clovek vyhnaný! Kmen cernoboký, horám odcizený jak mrtvý hlídac vprostred proudu plul a mesíc ve vode jak obraz tiché zeny jej líbal zoufale, však on se nepohnul. Ah, on se nehýbá a jenom ruce smácí - do plných proudu ruce pretaté... Cereny kalné ve zmítavém pláci jej vrhají do noci naváté... Nálada stará Snad je to rok, snad deset let je tomu, já nemám pameti, jen vím, ze den se smrákal, ze témer nezive jsem tehdáz došel domu a vlivy tezkými jsem celým nitrem plakal. Ze bylo prázdno k zešílení v poli, ze bázen má se ve cval chtela dát a v rozcestí na shnilé vztýcen holi ze truchlil cerný Krista majestát. Ze za vsí pes se slepe díval na me, snad byl tak stár, ze nemoh strázne zavýt a mrtve jazyk zmítal se mu v tlame... Tech slepých dulku nemoh jsem se zbavit! Eh, co v nich bylo! Beda, co v nich bylo! Proud slzí psích se potom za mnou plouzí a ticho jemu brehy navalilo... Muj vlastní obraz sinal v cerné louzi... Jezero Klekání víry sláblo nad jezerem ve tmavoprázdné hodince, šlo v rozechvení tisícerém zpet k vyloupené dedince. Duch bahen stoup a v sítinách se skryly rosolu zabích kluzké zornice a lunné šípy cernou vodu pily, všecky se tichým horem chvejíce. Snil rybák sen a chatrc hnila v kroví, i uprchlíkum sotva patrná, a z hloubi tune, kde se marne loví, vyplula mrtvá ryba stríbrná... Mury Kdyz vosí báne prestaly se chveti a nocní únos jakztakz prozrazen, ze zlabu skal lkal vítr vypuzen, jak pod vodou zpev pohrobených detí, kdyz temné pánvi, v níz se stríbro smálo, lakomec chystal spánek do hlíny, kde bahno hríchem dusíc rostliny, pod bublinami plynu usínalo, tu jemné mury, o nichz nevíme, se znakem smrti vrátily se z honu, a chtíce usnout v kvetech zvadlých tónu, se motaly po hrobech touhy mé. Quijote Jsem Quijote pozdní... Rosinantu šedou mi prodavaci slepou kamsi vedou i Sancho zesnul, udusiv se v tuku, a jeho pamet blazí hejno kluku. S mou Dulcineou - snové preubozí - má mnoho detí sedlák od Tobosy, a všecky deti zdravé a jak hloupé! (V mém kyrysu se nejmenší ted koupe.) A na mém zámku iluzórních vezí trus holubí a shnilé došky lezí a je to všecko k smíchu zakrsalé: jsout z bastionu kurí domky malé, v nemz drevem mým, ted puklým ve dva kusy, tu denne skoták tucné vhání husy... Jsem jiný sám, i kraj je dílem jiný, jen netknuty cní povetrné mlýny. Uprchlík Na stezkách zbojnických, jez v temnotách se krízí, kde v behu vyjí vlci hladoví, podivný divous sroubil cernou chýzi, beztvárnou jako kámen hromový. Hvozd zemdlen hrmel a na vše strany od ní bublaly duté skryté síly vodní; jak tábor spící, skrytý do skály ve shnilých jamkách houby mzikaly. Bylo tak mrtvo... V zádné lstivé léci zver nekvílela nikde ubohá i nehrozilo zádné nebezpecí, nez stravující blízkost u boha. Prales A tak jsem zesnul... Prales je mým vrahem, kus hlíny smutné vešlo do mých úst, a tak jsem zesnul v osamení drahém, kol bledule se osmelily vzrust. A kdyz se vzbudil prales ze své tíze (i prales tedy svoje jitra má?), se pluky opic svezly ke mne blíze, mne probouzely svýma rukama; mne štávu malin daly, rkouce: Bratre! ac ret muj chladný víc ji neprijal, já skleným okem na hru jejich patre vším telem mrtvým jsem jim dekoval. A potom ptáci, motýli a šídla se sklonem hebkým prišli k mojim rtum... Tu teprv duše rozepnula krídla a pralesem se brala k nebesum... Zár Zár uléhá jak šelma sytá, jez hledá blízkou svezest struh, a nebem siným, odbarveným pár mrácku plyne - kam, ví Buh! Vzduch slitý, jako zkapalnelý, v nem nepohne se zhola nic; jak s dechem v prsou potlaceným cní rudá tela borovic. Ta trocha hmyzu bez bzukotu jak vznesla by se z mršiny a voda jako zemní olej má plynouc mrtvé odstíny; i všechny ryby, jez v ní zijí, jsou proudem brány ospale, stín supa v nebi nepohnutý zrít v jednom bodu trvale. Zem puká takrka slyšitelne. A trávu szírá prach a rez. Lze císti v ocích clovekových: Vše jedno, zítra jako dnes. Arktis Noc modrá je a jiskrivá a v hlubokosti její se bledé proudy mlhovin, jak vzešly, rozcházejí. Hvezd ledovité kvetiny na cerném luhu pucí, o záhadnost svou bohatší, o zivou vuni chudší nez ty, jez pro nás rozvily na hrubé zemské líše, z nich krystalují skupenstva tak bezryvne a tiše, tu jsouce lyre podobna, zde prstenum ci meci, jenz moh by stát se úcastným jen v archandelské seci. Tu podobna jsou labutím ci libelám. Jak vcely by v sklených úlech vecnosti to slabe zahucely. A dálky jako zrcadla Dech kosmický by zadech a krehly boure svetelné ve ztuhlých vodopádech. Vír vzdouval more stríbrná i zlaté tavil kovy, az zrak poranil bolestí, jiz ústa nevysloví. Fátum Bral do svých prstu vlavé plátky zlata, jez melo plachý, zelenavý kmit, a tato zár, tak trochu jedovatá, dost silna byla srdce otrávit. Bral do svých prstu filigrán, jenz svítí jak útlý, schvelý archandelský vlas a vine se jak štastná stezka zití, jez ztrácí se a objevuje zas. Bral do svých prstu temné drahokamy, skla korunní a rudé krystaly, jez tanou jako krev na prsu krásné dámy a jenom její smrt je kdysi zakalí. Bral do svých prstu šperky hríšné ceny, ze kterých tajný ohen uniká... Proc tedy byly v smrti potupeny ubohé bílé ruce zlatníka?